Jak to začalo...

Vybral jsem si toto téma, protože... Ne. Tak začne každý. Toto téma jsem si vybral, protože... Také ne. To není o nic lepší. Bylo nebylo... To je sice zajímavější, ale příliš časté. Tak tedy jinak.

Nebylo bylo jednou jedno velké město, a to se jmenovalo Praha. Žili v něm dva hoši, Jenda a Janek. Bydleli ve stejném domě a často trávili čas spolu. Oba velice litovali, že bydlí ve městě, protože měli rádi přírodu a nejraději leželi na zádech na zelené trávě, pozorovali bílé mraky na nebi a naslouchali zurčícímu potůčku. Zažívali mnoho dobrodružství a o jednom z nich vám budu vyprávět. Nejlepší bude, když zde uvedu ve správném pořadí zajímavé části jejich deníku:

Neděle, 25. října
... Zpáteční cesta vlakem proběhla bez problémů. Avšak když jsme přišli k domovním dveřím, málem jsme se polekali - nemohli jsme totiž ani jeden najít klíče. Nakonec jsme je oba objevili v kapse. Divná náhoda. Mihlo se nám hlavou, kam asi lidé dávali důležité věci, když ještě neměli pro každou ruku jednu kapsu. A touto nenápadnou událostí začalo naše další velké dobrodružství.

Pondělí, 26. října
Po škole jsme se sešli v parku a debatovali o včerejší příhodě. Janek navrhl, abychom zašli za jeho dědou, že dříve učil dějepis. Děda toho věděl o historii a hlavně pravěku mnoho, takže jeho odpověď nebyla jednoduchá, ale lze ji shrnout do dvou bodů: " To by mě zajímalo, jaké to bylo bez kapes," řekl jsem a Janek hned rozhodl:" Vyzkoušíme si to. Uděláme nějaké nádoby a hned uvidíme, jak na tom naši předci v pravěku byli. Táta nedávno přinesl odřezky smrku, ten je docela měkký."
"Doporučil bych vám spíš keramiku, " poznamenal děda," vydlabat dřevěnou misku trvá týdny, z kamene to nejde vůbec a o kokos nebo bambus v našich šířkách nezavadíte."
"No jo!" vzpomněl si Janek, " Honza mi dneska řekl, že příští týden budou v oddíle modelovat z hlíny. Že mě to nenapadlo dřív!""Tak je navštívíme a poučíme se. Rozhodně to stojí za to, vyzkoušet si, jak to dělali lidé v pravěku," navrhl jsem. "A navíc si tak uděláme zajímavé dárky a dovíme se něco o životě pračlověka, " dodal Janek a bylo rozhodnuto. "Měli byste si ale zajít do knihovny a něco si o keramice přečíst, abyste tam nepůsobili jako úplní neznalci." "To není špatný nápad, nerad vypadám jako hlupák. A stejně budou v Honzově oddíle sotva vědět tolik, kolik najdeme v knihovně." Začalo se stmívat, a tak jsme se chtěli s dědou rozloučit, ale ten upadl do zvláštního rozpoložení. "Vždyť jak je úžasné dozvídat a učit se nové věci!" pak melanchonicky pronesl, ale to jsme již utíkali domů na večeři.

Dobrodružství pokračuje...

Úterý, 27. října
Dnes jsme se vydali do knihovny. Mysleli jsme si, že všechny knihy ani neuneseme, ale nakonec tomu bylo jinak. Po hledání pod tématem keramika, se na obrazovce objevilo pouhých 8, slovy 'osm', knih. Nejzajímavější byla dlouhodobě vypůjčena a zbytek jsme vypůjčili my. To byla pěkná sbírka. Útlá knížka s rokem vydání asi 1890, dvě brožurky o dílech dvou našich moderních keramikářů atd.
Odnesli jsme to k Jankovi domů a začali pátrat v jeho knihovně. Nenašli jsme sice žádnou knížku přímo o keramice, ale v hromadě encyklopedií, které Janek doma má, jsme nalezli spoustu obrázků s textem a dozvěděli se mnoho zajímavého. Vše začalo, když Janek náhle vykřikl:"Víš, proč se keramika jmenuje keramika?" To jsem opravdu nevěděl, ale nestihl jsem to Jankovi říct, neboť si hned odpověděl:"Protože keramos znamená řecky hlína!" "A víš, že první keramika vznikla v Japonsku před 12 tisíci lety? A u nás před 8 tisíci?" Ani jsem se nestačil začít divit a Janek pokračoval:"Je archeology nejhojněji nalézaným předmětem a mnoho kultur je určeno a pojmenováno jen díky jejich užitkové a funerální keramice." "Co je to funerální keramika?" zeptal jsem se. "Dávala se spolu se zemřelým do hrobu, ale té je méně, a je nekvalitněji vypalovaná, protože patřila jen do země." Teď jsem však něco objevil já:"Představ si, že hrnčířský kruh vymysleli Sumerové v 35. století př. Kr. a ve stejnou dobu i v povodí řeky Indus! U nás se objevil s Kelty v 5. př. Kr., ale zanikl i s nimi a znovu jej lidé na našem území začali používat až okolo r. 1000."
A tak to šlo pořád dál. Zjistili jsme, že tvorba keramiky úzce souvisí s naléhavou potřebou kvalitních nádob na uskladňování, vaření apod. Tuto potřebu vyvolalo postupné usazování a přechod k zemědělství, kdy lidé začínali mít někdy nadbytek potravy a potřebovali si jej uchovat, až nebudou mít co jíst, aby neměli hlad.
Dozvěděli jsme se, že nejdříve byla keramika nezdobená, později ozdobená pravidelnými geometrickými ornamenty a nakonec abstraktními motivy (vyjádřené geometrií). Výzdoba byla nejprve vyrytá, pak se na Blízkém východě objevila malovaná a ovládla jej. V dalším vývoji vždy převládl na čas jeden způsob: buď důsledně geometrický, abstraktní nebo figurativní, úzce spjatý se světem zvířat.
Překvapilo nás, že keramické střepy, neboli odpad, lze využít jako hlasovací lístky. Vymysleli to Řekové, říká se tomu ostrakismus a sloužil k určení lidí, kteří jsou považováni za nebezpečné.
Už víme, že etážovitá nádoba má silně vypouklé hrdlo, vypadá jako dvě spojené nádoby na sobě a patří k typu amfor(vejčitá nádoba s užším hrdlem a několika nebo žádným svislým uchem). Je typická pro knovízskou a méně pro velatickou kulturu.
Dozvěděli jsme se, že inkustrovaná keramika je zdobena vyrytým ornamentem, který je vykládán minerálními látkami, hlavně vápencem. Výzdoba nádoby tak byla barevně zvýrazněna.
Naučili jsme se trochu latinsky, když jsme si přečetli, co znamená ansa cornuta, neboli ansa lunata. Je to ucho, které přečnívá nad okraj nádoby, vymodelované do dvou rohatých výčnělků - asi symbol dobytčích rohů. Vyskytuje se v Itálii a střední Evropě (řivnáčská kultura) na eneolitické keramice.
Dříve by nás nenapadlo, že okřín, tzv. dvojkónická (dvojkuželovitá) nádoba, se skládá z dvou komolých kuželů, spojených podstavami, ani, že se nejdříve objevil ve střední době bronzové, a je typický pro lužickou kulturu.
Takovýchto a podobných poznatků bylo mnoho a nemá smysl, snažit se je sem, do deníku, napsat všechny. V mnoha knihách jsme se setkali s pojmy typu:kultura kulovitých amfor, kultura nálevkovitých pohárů, kultura s keramikou vypíchanou apod. Většina jich byla uvedena ve více knihách, a tak jsme se rozhodli udělat si alespoň částečný přehled kultur, abychom se o každé dozvěděli co nejvíce, a měli v nich pořádek. Tento přehled následuje.

Kultura s keramikou volutovou - lineární
Konec 6. až 5. tisíciletí př. Kr. Kultura nejstaršího zemědělského obyvatelstva s první keramikou ve střední Evropě. Osady těchto lidí byly z několika obydlí a po 12 až 15 letech se z důvodu vyčerpání půdy přestěhovaly, nová pole lidé získali žďářením. Typickým tvarem keramiky je polokulovitá bombovitá nádoba, méně se vyskytují široké mísy a hruškovité tvary. Výzdobou je rytý ornament ze 2 až 3 linií, tvořící geometrické obrazce. Později se objevuje malování černých trojúhelníků smolnou hmotou.

Kultura s keramikou vypíchanou
Konec 5. až polovina 4. tisíciletí př. Kr. Mladší fáza vývoje lidu s keramikou volutovou. Z polokulovitých nádob přechází k hruškovitému tvaru, objevuje se tzv. rohatý tvar vzniklý výrazným prodloužením a zvedutím výčnělků v dolní třetině nádoby. Jméno udává výzdoba - husté linie vpichů tvořící nejrůznější pásy.

Kultura nálevkovitých pohárů
4. tisíciletí př. Kr. Tato kultura byla rozšířena od Skandinávie po Podunají a od Holandska po západ Ruska. Zahrnuje různé kultury, které spojuje tvar nádoby - pohár se široce nálevkovitě rozšířeným hrdlem. Zajímavé pozůstatky této kultury byly nalezeny v osadě u Makotřas. Souběžná s ní je Michelsberská kultura (polovina 3. tis. př. Kr.), která ma podobný základní tvar - tulipánovitý pohár.

Kultura s keramikou kanelovanou
1. polovina 3. tis. př. Kr. Vyvinula se z kultury s nálevkovitými poháry. Je rozšířena u nás, na Slovensku, v Rakousku a Maďarsku. Typickým tvarem je džbán s velkým, někdy tunelovitým (ucho jako krátký a široký pásek) ouškem. Objevují se zde počátky uch typu ansa lunata.

Kultura řivnáčská
Asi 2600 až 2400 př. Kr. Tito lidé budovali osady na návrších, jméno dostali po takovém sídlišti na Řivnáči u Prahy. Mezi další osady patří např. Homolka, objevená r. 1929. Objevují se ansa cornuta, tunelovitá ouška. Povrch nádob bývá zdoben otiskem slámy nebo kusů tkaniny. Současná s ní je kultura kulovitých amfor.

Kultura kulovitých amfor
26. až 24. století př. Kr. Vznikla asi z kultury nálevkovitých pohárů. V hrobových nálezech je patrný rozdíl mezi patriarchy, vedoucími společnost, a ostatními členy rodiny. Název je odvozen z nejčastějšího keramického tvaru, amfory s válcovitým hrdlem a baňatým tělem s dvěma nebo čtyřmi oušky.

Kultura unětická
19. až 15. století př. Kr. Vznik také z kultury zvoncovitých pohárů. Typickým znakem je pohřbívání ve skrčené poloze na pravém boku s obličejem k východu. Nejčastějším nálezem je keramika, především hruškovité džbány a malé koflíky s nízko umístěným lomem a ouškem. Povrch bývá vyleštěn a nádoba velmi dobře vypálena.

Kultura keramiky šňůrové
2. polovina 2. tis. př. Kr. Zahrnuje různé kultury v oblasti od Volhy po Rýn. Její základní složkou je kultura nálevkovitých pohárů a kulovitých amfor. Největší pohřebiště u Vikletic na Chomutovsku. Typickým keramickým tvarem je pohár s vysokým štíhlým hrdlem a baňaté amfory se dvěma uchy. Jméno pochází od charakteristické výzdoby povrchu nádob otisky šňůr.

Kultura zvoncovitých pohárů
Konec 3. tis. př. Kr. Rozšíření v Itálii, západní Evropě, ale iv Polsku. Rozsáhlé užívání luku a pohyblivý život je typický. Hlavním tvarem je převrácený zvon, převážně červený, s vodorovnými pásy výzdoby provedené kolkem (dřevěné, kostěné či kamenné razidlo určené k výzdobě či oznečení výrobků), často bílá inkustrace.

Kultura moravské malované keramiky
1. polovina 3. tis. př. Kr. Centrum je na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku. Převažuje vázovitý a amorfový tvar, zvláštností jsou lžíce a krychlové lampičky. Ozdobou je rytí a malování (bílá, žlutá, červená) v geometrických tvarech.

Kultura laténská - Keltové
2. polovina 1. tis. př. Kr. Tuto dobu charakterizuje zdokonalení keramiky díky hrnčířskému kruhu a její masová výroba v jednoduchých a štíhlých tvarech. Starolaténská keramika již má ladnou formu a rovnoměrný povrch, častým tvarem je nízká baňka s vysokým hrdlem. Krása spočívá v nepřerušené linii, která je nepřetržitě prohnutá. Znamená zcela jistě civilizační pokrok, ale velmi dobře rozvinutá metalurgie později vede k menšímu významu keramiky.

Kultura bolerázského typu
Pozdní doba kamenná. Rozšířena je v jihozápadním Slovensku, jméno dle nálezů z Boleráze u Trnavy. Je příbuzná s kulturou nálevkovitých pohárů a považována za starší fázi kultury s keramikou kanelovanou.

Kultura bylanská
7. až 6. stol. př. Kr. Podle nálezů v obci Bylany u Kolína. Byly to především soubory keramiky a kovové předměty v hrobech. Je jakýmsi předvojem Keltů , patří k západnímu okruhu Halštatské kultury(o heslo níže) a navazuje na mladší knovízskou kulturu. Nejčastějším tvarem je baňatá zasobnice s nálevkovitě rozšířeným hrdlem a tenkostěnné baňky se širokým hrdlem. Ozdobou jsou velmi jemně ryté geometrické ornamenty a vznosná ucha, skoro až ansa lunata. Častý je hvězdicovitý ornament uvnitř mís. Existuje však ještě jedna obec Bylany u Kutné Hory, známá osadou 6. až 5. tis. př. Kr. osídlenou lidmi kultury s keramikou volutovou a vypíchanou.

Kultura halštatská mohylová
7. až 4. stol. př. Kr. Byla rozšířena v jižních a západních Čechách, je příbuzná s bylanskou kulturou a je považována za první slabší provej keltské vlny. Pohřbívali své mrtvé žárem i na místě pohřbu, podle rozložení souprav keramiky lze poznat společenské postavení pohřbeného, neboť mělo svá ustálená pravidla. Jméno je odvozeno od rakouského města Hallstatt, kde bylo nalezeno rozsáhlé pohřebiště, ale tato kultura pochází ze severní Itálie. U nás se rozdělila na dva okruhy, západní a východní. Typická je geometrizace veškeré výzdoby.

Kultura knovízská
13. až 7. stol. př. Kr. Název pochází od vesnice Knovíz u Slaného, kde byla tato kultura rozpoznána. Byla rozšířena ve středních, severozápadních Čechách a v Povltaví. Pohřeb byl často velice nepietní, mrtvý byl pouze pohozen do vykopané jámy. Bez znalosti hnčířského kruhu tito lidé vyráběli velké a umně modelované nádoby s pečlivě uhlazeným povrchem a jemnou výzdobou. Velmi časté jsou etážovité nádoby a okříny.

Kultura lužická - lid popelnicových polí
13. až 5. stol. př. Kr. Název podle centra rozšíření - Lužice - nebo způsobu pohřbívání - žehem a popel byl dán do nádob do země. V době bronzové tato kultura sahala od středního povodí Labe po Karpaty. V polském Slezsku v Laskach bylo objeveno 1800 hrobů. Pro keramiku jsou typické amfory, okříny a zoomorfní nádoby (s tvarem zvířat). Výzdoba je velmi plastická: hrotité výstupky, žlábkování a méně rytý ornament.

Kultura velatická
13. až 10. stol. př. Kr. Byla nazvána podle bohatého žárového hrobu z Velatic u Brna, rozšířena byla na jižní Moravě, jihozápadním Slovensku a přilehlých oblastech. Pohřby bývaly žárové, v hrobech nalézáme bohatou keramickou a bronzovou výbavu. Keramika je příbuzná se současnou lužickou a knovízskou kulturou, častým tvarem je amfora a okřín.

Kultura milavečská
13. až konec 11. stol. př. Kr. Název pochází od nálezů z mohyly u vesnice Milavče na Domažlicku. Tato mohyla byla objevena r. 1883, je vysoká 9m, průměr 20m a obsahovala zajímavý milodar, bronzový kotlík na čtyřech kolečkách. Pochází z mohylové kultury a jejím domovem byly lesnaté části západních Čech. V keramice převažují amfory se dvěma uchy, okříny, etážovité nádoby a koflíky s uchem, které vychází z horního okraje nádoby.

Keramika však není výsadou Čech či Evropy, je nalézána v jiných částech světa, jen moje vlastenectví mě nutilo, abych na tu naši kladl důraz.

Čína
Kultura Číny se rozděluje na období podle vládnoucí dynastie. Starou čínskou tzv. jangšaoskou (dynastie Jang-šao) keramiku z 3. tis. př. Kr. charakterizují spirály a křivky. V období dynastie Šang (16. až 11. stol. př. Kr.) mělo umění jednotný charakter, v následujícím období Čou (do 256 př. Kr.) byl rozšířen počet námětů a uvolněna závislost na náboženství. Těžiště čínské kultury však není v keramice.

Mezopotámie
V Mezopotámii se z doby před vynálezem písma a usazením (3000 př. Kr.) jen několik keramických nádob. Mají jednoduché pohárovité tvary, na žlutavém podkladu jsou štětcem namalovány černé vzory, které připomínají stylizované přírodní tvary (listy, zvířata). Většinou však mají geometrický charakter, tento typ je nazýván súzkým stylem. Z dalších hliněných výrobků byly v Mezopotámii nalezeny sošky zobrazující ženy s ptačí či hadí hlavou ze 4. tis. př. Kr. a plastiky na destičkách, ze kterých později vznikly známé hliněné tabulky, používané ke psaní.

To je vše, co jsme nalezli v Jankových knihách. Rozhodli jsme se, že se ještě půjdeme podívat do muzea, přece jenom je lepší vidět výrobek na vlastní oči. Z toho, co jsme viděli, a přečetli si v Náprstkově muzeu, pokračuje náš souhrn.

Severní Amerika
Nejzajímavější je kultura Anasazi z jihozápadu USA. Objevila se tam v 2. stol. př. Kr. a první keramika pochází z období 400 až 700 po Kr. Na jihozápadě USA byla také kultura Casas Grandes, na východě pak kultury Adena a Hopewell.

Střední Amerika
Místním typickým tvarem je nádoba na třech nohách - trojnožka. Kromě mixtecké polychromní (pomalované) keramiky z 10. až 15. stol. po Kr. , nás zaujala teohuacánská kultura se svojí obřadní keramikou. Pochází sice z 5. až 8. stol po Kr. , ale v Americe šel vývoj pomaleji. Typické jsou opět válcovité nádoby na třech nohách (někdy s víkem), které byly po vypálení pomalovány a ornamenty pak zvýrazněny vyškrábáním hlíny.

Jižní Amerika
Zde je keramika jednou z mála možností jak rozpoznat jednotlivé kultury. První keramika, tzv. guanapská, pochází z doby kolem roku 1500 př. Kr. V tzv. přípravném období (1250 př. Kr. až 100 po Kr.) se pak rozvinula kultura chavínská a paracaská. Chavínská keramika je dvou typů: tzv. skály a obětní dary. Skály jsou napohled hrubé, buď červené s rytým dekorem nebo černé, zdobené motivy kočkovitých šelem a kruhů. Obětní dary jsou podobné, ale rozmanitější, převažuje černá a šedá barva. Paracaská keramika je rytá a po vypálení malovaná obvykle žlutě, zeleně, červeně a černě. Dekor je geometrický s pravoúhlými tvary. V období regionálních kultur (100 př. Kr. až 800 po Kr.) patřily mezi nejvýznamnější mochická a kultura Nazca. Mochická keramika má 5 fází. V prvním období mají nádoby tlusté stěny, dvojí hubičku s můstkem a výzdobou je geometrická - lineární zářezy. V druhé a třetí fázi jsou stěny tenčí a tvary štíhlejší. Ve čtvrté fázi se výzdoba stala plastickou, tvoří ji obrazy zvířat a ovocných plodů. Pátá fáze je charakteristická kulovou keramikou s plochým dnem a červenou výzdobou s mýtickými náměty a výjevy ze života na podkladě barvy slonové kosti. Nazcaskou keramikou jsou nejdříve kulové nádoby s dvěma hubičkami a můstkem, výzdobu tvoří stylizované přírodní tvary. Později přibyly ornamentální motivy s četnými závity.

Oceánie
Oceánie je oblast na keramiku velmi chudá, byly zde hojně využívány jiné materiály, např. bambus, kokosový ořech, tykev, dřevo a stromová kůra. V příloze je však keramický talíř z Papuánského zálivu.

Tuna teorie je méně než gram praxe

Pondělí, 2. listopadu
Dnes jsme byli na schůzce Honzova oddílu. V jenom domě, ve sklepě, měli udělanou útulnou klubovnu. Vřele nás přijali a když se dozvěděli, že si chceme vyzkoušet vymodelovat nádobu z hlíny, hned nám ukázali jak.
Nejdříve se z velkého kvádru uřízne menší kus,který se musí dobře propracovat jako těsto. Pak se zněj uválí váleček tlustý asi jak palec a ten se stočí do placky - budoucího dna. Aby dno neprotékalo, je nutné palcem zamazat škvíry mezi jednotlivými pásy. Potom je postup už stejný, vždy se uválí další váleček, spirálovitě se pokládá na okraj budoucí nádoby a každý váleček (patro) se musí opět, nejlépe palcem, připevnit zamazáním škvíry mezi ním a posledním patrem.
Pokud chceme jiný než válcovitý tvar, měníme délku pokladaného válečku (a tím i průměr nádoby v tom místě). Ucha a veškeré výrůstky, sloužící jako ozdoby, je nutné dobře upevnit: místo na nádobě, kam chceme ucho přilepit namočíme mokrými prsty, stejně tak i plochu, kterou bude ucho na nádobě držet a pevně přitiskneme. Pozor aby jsme tak nepoškodili nádobu. Nakonec všechny spoj a všechny trhliny v něm zamažeme mokrou hlínou. To uděláme i s ostatními prasklinami, které při výrobě vzniknou. Doporučili nám moc nepoužívat vodu, prý nádoba pak na začátku sušení moc praská.
Musím poznamenat, že bez vody nám to moc nešlo, a tak se brzy ukázalo, že měli pravdu. Z toho je vidět, že nadpis platí - tuny znalostí o historii keramiky nám moc nepomohly. Jim nádoby skoro rostly pod rukama a na nich se ukázala správnost nepoužívání vody. Nakonec se nám každému podařilo vyrobit několik menších nádob, které nepopraskaly úplně. Ještě nám poradili, abychom sušili nádoby pomalu, nejdříve v chladnu a teprve později v teple na kamnech, aby nepopraskaly. Honza nás pozval na výpravu, kde chtěl oddíl své výrobky vypálit a my jsme rádi přijali.
Večer jsme se ještě podívali do knih, jak se dnes vyrábí keramika průmyslově. Místo hlíny se používá směs kaolínu, živce a písku, výsledkem je tedy porcelán. Hrnčířovy ruce nahradily automatické míchače a hnětadla, hrnčířský kruh musel ustoupit složitým automatům. Místo jednoho vypálení v ohništi, se moderní keramika vypaluje natřikrát (výpal, glazurový výpal a zapalování dekoru) ve speciálních pecích. To není žádné umění.

Sobota, 7. listopadu
Dnes ránojsme vyrazili s Honzovým oddílem na vypalovací výpravu na chatu jednoho staršího člena. Na oběd jsme dorazili v jednu a odpoledne jsme se pustili do stavby pece.Dozvěděli jsme se, že nejlepší je vypalovat přes noc, takže do večera musí být pec hotová. Nejdříve jsme z cihel vytvořili podklad a z dalších pak stěny. Uvnitř jsme udělali přepážku mezi místem pro oheň a pro vypalovanou keramiku, pak jsme pec přikryli taškami (ne školními). Abychom eliminovali škvíry, nabrali jsme v blízkém potoce dost jílu a celou pec pokryli vrstvou této usazeniny. Ještě jsme stihli si připravit dřevo a začalo se stmívat. Dali jsme nádoby na vyhrazené místo, utěsnili poslední skulinky a zapálili v peci. Mokrý jíl postupně vysychal a pec se rozehřívala. Ale to již bylo moc pozdě a nic jsme neviděli, takže jsme šli spát.

Neděle, 8. listopadu
Hned, jak jsme se vzbudili jsme se šli podívat, jak naše výtvory vypadají po výpalu, a jestli se nám nic nerozbilo. Naštěstí bylo vše v pořádku, jen většina nádob úplně zčernala. Jeden jejich vedoucí říkal, že to je nejspíš od plamenů a použitým dřevem, ale lepší by jsme prý do večera nesehnali. Také nám poradil, abychom je zkusili obrousit anebo potřít octem, četl někde, že to pomáhá. Janek udělal pár fotek pece a vypálených výrobků, já jsem si načrtl plánek pece. Pak si každý vzal, co vyrobil a vydali jsme se na zpáteční cestu.

Další, pro toto téma zajímavý, zápis pochází až z března:

Pátek, 19. března
Včera jsme neměli celý den co dělat a dnes jsem si vzpomněl na naše dobrodružství s keramikou loni na podzim. Navrhl jsem to Jankovi, a ten byl hned pro: "Samozřejmě! Táta před týdnem někde sehnal hrnčířskou hlínu a já jsem na to zase zapomněl. Mohli bychom dnes něco vyrobit a o víkendu to zkusit vypálit." Kostky byly vrženy, a tak jsme celé odpoledne strávili nad hromádkou hlíny, ze které jsme podstatně rychleji, s podstatně menším objemem vody, tvořili podstatně hezčí nádoby. Ješte jsme měli v paměti nedávnou návštěvu Náprstkova muzea se školou, kde nás paní učitelka upozorňovala na keramicku a byla překvapena, že jsem já a Janek toho o ní tolik věděli, a viděli jsme před očima tvary, které nás oba zaujaly. Janek zhotovil trojnožku a já se pokusil o zásobnici pueblanů. Nechali jsme nádoby schnout u Janka a domluvili se na zítřek.

Sobota, 20. března
Tentokrát jsme s nádobami vyrazili na chatu k Jankovi. Dorazili jsme k němu brzo a hned se pustili do stavby. Jankovi poradil jeho strýc, abychom postavili pec menší a kopulovitou, prý lépe drží teplo a rychleji se zahřeje. Asi z deseti cihel jsme tedy vybudovali pec ve tvaru velmi zaoblené krychle. Přepážku jsme neudělali, doufali jsme, že vypálení ve žhavých uhlících bude účinnější a nezačerní nám nádoby. S jílem jsme si dali záležet, nabrali, proseli a na pec jsme ho naplácali tolik, že pec z dálky vypadala jako do země zaražená koule. V dřevníku Janek objevil veliký měch, sotva jsme jej dotáhli k peci. Po svačině jsme zatopili v peci, aby jíl proschl, a vyzkoušeli si, jak lze pec zahřát. Jíl pomalu (později rychleji) schnul, napomohlo tomu i hezké počasí. Než se setmělo, zapálili jsme znova pec a roztopili ji. O hodinu později jsme ji pootevřeli a na žhavé uhlíky položili první nádobu. Než jsme došli pro další, ozvala se ohlušující rána a první výrobek byl tentam. Další dvě nádoby schly déle a doufali jsme, že vydrží. Po desetiminutovém čekání na výbuch, jsme usoudili, že vydržely a přisunuli jsme měch k připravenému otvoru. Ještě jsme půl hodiny do pece hnali vší silou vzduch (i s kyslíkem) a unaveni jsme se odebrali do postele.

Neděle, 21. března
Už v půl osmé jsme se vyběhli podívat, jestli naše nádoby jsou v pořádku. Pec ještě sálala a trojnožka i se zásobnicí slabě hřály. Měli nádhernou oranžovou barvu, jen trojnožka byla uvnitř černá od plamenů, a při zaťukání zvonily - důkaz, že jsou vypálené. Šťastni, že máme dárky, jsme odjeli domů.
Tady končí Jendovy zápisky o dobrodružství s keramikou.

Co z toho?

Tím, že skončily zápisky, ale neskončilo umělecké nadšení Janka a touha Jendy vědět o keramice ještě více. Z dopisu Janka svému strýci, který je příliš dlouhý, abych jej tady otiskl, toto jasně vyplývá. Oba byli nadšeni svými výtvory a rádi, když viděli, jak jsou jejich známí, kteří byli keramikou obdarováni, nadšeni.

Myslím, že všechny důvody, proč se Jenda s Jankem začali zajímat o keramiku, byly řečeny již v úvodu. Spnila se jim jejich přání pochopit všední život pravěkých lidí, zjistili, jak velkou cenu má pro lidstvo pokrok, když není zneužit ale s rozmyslem využit. Rozvinulo se v nich umělecké cítění a touha vytvořit něco hezkého, trvalého, ale i praktického, což keramika rozhodně je.

Hlavní však je, že si vyzkoušeli keramiku nejenom udělat či nechat vypálit, ale pokusili si ji i sami, ve vlastnoručně udělané peci a bez pomoci ostatních, jen s menší radou, vypálit. Pro sebe tak oživili staré ale zajímavé řemeslo a pochopili, že si nemusí vše koupit, ale mnoho věcí si mohou vyrobit sami. "Vždyť jak o moc víc chutná čaj z hrníčku udělaného vlastními prsty, se kterým si dal člověk tolik práce a tolik zažil než z jednoduchého bílého porcelánového hrnku, vyrobeného ve statisících kousků v továrně." Tak by to asi vyslovil Jankův děda a mě nezbývá než s ním souhlasit.

Na tomto příběhu je také velmi dobře vidět, jak malá a nepatrná událost může ovlivnit další život člověka. Janek začal pravidelně chodit s Honzou do oddílu, z městského kluka se stal správný hoch. Jenda se přestal o odpoledních nudit a začal se věnovat historii. Pomohl tomu i jeho nový učitel, který začal učit dějepis mnohem zábavnější formou, než způsob "fakta do vás, z vás na papír". Nevědomky tak přispěl k tomu, že se Jenda možná jednou také stane učitelem dějepisu, jehož hodiny nebudou nudné.

Díky mnoha uvedeným údajům se mi podařilo zjistit, jaké knihy asi Jenda s Jankem použili.
Zpět - Reportáž Hledat Domu E-mail Vpřed - Odkazy