 |
 |
 |
 |
 |
 |
Městem Nantes protéká řeka Loira, která se větví do mnoha ramen a vytváří tak hodně ostrůvků. Na jednom z nich, který z výšky vypadá jako veliká loď a který se jmenuje Feydeau, jsme bydleli. Nantes byl v osmnáctém století největší přístav Francie. Z té doby pochází mnoho přístavních mol, skladišť, kanceláří a překladišť postavených podél Loiry. Nacházela zde práci spousta námořníků, rybářů, rejdařů, plachtařů, provazníků a mnoho dalších. Později, v devatenáctém století, však sláva města upadala, neboť jeho říční přístav nestačil požadavkům té doby. Začaly se totiž stavět velké záoceánské lodě, které nemohly plout po Loiře až do Nantes. Prvenství získal přístav Saint-Nazaire, který byl sice také jen říční, ale podstatně blíže moře.
Přesto se do Nantes roku 1825 přestěhoval Pierre Verne, který pocházel z rodiny dědičných advokátů. Tzn., že každý prvorozený syn dědil řemeslo po otci - stal advokátem či jinak používal své právnické schopnosti. Otec Pierra byl soudcem v Provins, a přestože Pierre nebyl prvorozený, práva vystudoval, provozoval v Paříži a pak si koupil advokátní kancelář v Nantes. Jako energický a schopný právník a navíc čestný a horlivý katolík si rychle získal dobrou pověst. Také se zajímal o kulturu, hlavně hudbu, a můj otec byl tou dobou jen hlavním účetním, takže naší svatbě v únoru 1827 nic nebránilo. Brzy jsme se přestěhovali z domu našich rodičů do vlastního na promenádě Des Cinquante-Otages, číslo 2, avšak ne zas tak daleko. 8. února 1828 se narodil náš prvorozený syn Jules. 1. května dostal další jméno Gabriel, když byl pokřtěn v kostele Svatého Kříže.Do okruhu širší rodiny patří můj bratr, Prudent. Hodně cestoval, navštívil Venezuelu a z Brazílie přivezl papouška, který však již před Julesovým narozením notně vypelichal. Marguerite Allotte, ačkoliv to podle jména nevypadá, je naše velmi vzdálená příbuzná. Je autorkou prvního Julesova životopisu, který však není příliš důvěryhodný, zvláště neznalost detailů řešila svojí fantazií. Malíř Francisque Chateaubourg je můj švagr. Jeho portréty byly sice považovány za řemeslné, ale díky jim se zachovala moje a Pierrova podoba pro další generace.
Také namaloval obě naše děti, když bylo Julesovi deset a Paulovi osm let, jak stojí v parku s obručí v ruce. Oba měli svou budoucí dráhu předurčenou. Jules se měl jako prvorozený syn stát právníkem a Paul, hlavně na přání mých rodičů, námořníkem. Oba se od našich ideálů trochu odchýlili. Paul méně, ze zdravotních důvodů nevystudoval Námořní akademii, ale roku 1847 odplul k Antilským ostrovům jako kormidelnický kadet. Jules sice práva vystudoval, stal se však spisovatelem. Možná se zde projevil vliv jeho otce, básníka amatéra, tak Jules také začínal.Před Julesovým desátým rokem jsme koupili dům v Chantenay, vesnici vzdálené necelé tři kilometry od Nantes, dnes je nanteskou čtvrtí. Tam se Jules dostal do většího kontaktu s přírodou a loďmi. Jednou si s Paulem za jeden frank pronajali na den malou plachetnici, tenkrát ale ještě neměli odvahu plout daleko. Až později se samotnému Julesovi podařilo na nepříliš kvalitní jole urazit asi deset kilometrů po proudu, než se jola rozpadla. Naštěstí byl poblíž píšečný ostrůvek, kde počkal na odliv a vodou po kotníky se přebrodil na pevninu. To je pro mě dost strašná historka, ale některým lidem nestačila a poněkud si ji přibarvili. Podle nich potkal Jules v jedné přístavní putyce plavčíka a trochou svých peněz si ho získal pro svůj plán. Vyměnil si s ním šaty a s pomocí dalšího spojence se dostal místo něj na loď mířící do Indie. Pierre ho však údajně dostihl parníkem v Paimboeuf a přivezl zpátky. Tento příběh však není pravdivý, ostatně Jules nic takového nikdy nevyprávěl, ačkoliv o svých jiných lumpárnách někdy mluvil.
Když se Jules nemohl stát opravdovým Robinsonem, alespoň o něm hodně četl. Robinsona Crusoe tolik ne, ten byl pro něj příliš realistický a tedy drsný. Jako dítě měl rád spíše Wyssova Švýcarského Robinsona, kterého četl stále dokola. Dětské sny o Robinsonech ho nejspíše ovlivnily, aby napsal své vlastní robinsonády: Druhá vlast, Škola Robinsonů, Dva roky prázdnin. Mimo to asi četl knihy Waltera Scotta, Charlese Dickense a další. Navíc naše rodina odebírala několik pařížských rodinných vzdělávacích časopisů, za všechny budu jmenovat jeden: Le Magasin pittoresque. Vycházel od roku 1833, měl osm stran a jedno číslo stálo 2 sous. Obsahoval zeměpisné popisy, informace o vědě a technice pro laiky, studie vzácných zvířat a mnoho ilustrací. Ač vznikají všelijaké pověsti o Julesově zápalu pro vědu, nijak zvlášť se o ni nezajímal. Spíše než encyklopedické znalosti, které pak dával do svých knih, jej fascinovaly pohybující se stroje a jejich využití v praxi. Ve svém dopise tetě, když mu bylo mezi sedmým a osmým rokem, ji prosí, aby mu přivezla "ty malé telegrafy". Nešlo o nic složitého, pouze o malý sloupek s pohyblivým ramenem, který se stavěl na vyvýšená místa a kterým se předávaly zprávy na dálku. Žádná elektřina, nic nebezpečného.Poněkud zmatené a složité bylo Julesovo postupné vzdělání. Nejdříve jsme najali vychovatelku, paní Sansbainovou. Osud této ženy, manželky námořního kapitána zmizelého před dvaceti lety, možná inspiroval Julese ke knize Zajatec pustin. Paní Sansbainová stále čekala svého manžela a odmítala uvěřit, že by byl mrtvý. Hlavní hrdinka knihy, paní Branicanová, však nejen vytrvale čeká, ale nakonec i hledá svého ztraceného manžela a podniká dlouhou a nelehkou cestu až mezi australské domorodce. Paní Sansbainová se pokoušela naše děti něco naučit velmi originálními metodami. Měla mnoho nálepek a etiket námořnických i jiných firem a na primitivní úrovni je tak učila zeměpis a vysvětlovala něco gramatiky.
V roce 1837, kdy se mi narodila první dcera Anna, jsme oba syny poslali do základní katolické školy Saint-Stanislas. Jules dostal pochvalu za dějepis a řečtinu, celé tři roky však nejvíce vynikal ve zpěvu a zeměpise. V hudbě měl dobrý základ ode mne a zajímavá metodika paní Sansbainové také nesla své ovoce. Po třech letech, roku 1841 jsme ho zapsali do Malého semináře v Nantes. Ve školní brožuře byl popsán jako "obzvláště vhodný pro mladé muže, kteří se připravují na duchovní stav". Zajišťoval tedy silné křesťanské návyky, což se líbilo hlavně Pierrovi, pevnému katolíkovi. Jules bral tuto školu jako nutné zlo, byl zde totiž více vězněm než žákem, jak ukazuje dopis Pierrovi: "Od minulého týdne, kdy nás nikdo nepřišel navštívit, předvídal jsem, že někdo onemocněl, neboť nejsme zvyklí nevidět vás tak dlouhou dobu". Chudinka ani nemohl za svým nemocným otcem, museli jsme my za ním. Jinak však o třech letech, které v Malém semináři Jules strávil, nevíte skoro nic. Mohu vám říct, že Jules nebyl ani vynikající ani podprůměrný žák, držel se mezi prvními deseti.Aby spíše složil maturitu, poslali jsme ho i s bratrem Paulem na nanteské Královské lyceum, pojmenované podle Clémenceaua. Stálo na místě někdejšího kláštera, v nejzdravější části města. Zde Jules roku 1846 maturoval, chvalitebně z řečtiny, latiny, filosofie, ale z fyziky, chemie a francouzštiny dostatečně. Během jeho školy se mi narodily další dvě dcery, roku 1839 Mathilde a 1842 Marie.
|
|
|
|
|
|