Stáří v podání manželky Honorine

Za Julese jsem se vdala v roce 1857, byl tehdy nepříliš úspěšný divadelník. S pomocí mého bratra začal pracovat na burze, ale stále se věnoval svým hrám a dokonce psal články do časopisu Musée des familles. V té době jsem nechápala, proč to dělá, ale prostředí pařížských divadel, galerií a všech lidí okolo mě lákalo. Později, když Jules zaznamenal mnoho úspěchů na poli literatury, jsem to brala jako jeho koníček a zároveň slušně placenou práci. Pro něj to ale bohužel znamenalo více, skoro všechen čas trávil psaním či získáváním informací k dalšímu románu. Čím více byl slavný, tím více se nořil do svých knih, takže jsme se postupně vídali méně a méně. Měl své psaní rád více než mě.

Díky smlouvě, kterou podepsal se svým nakladatelem Hetzelem 17. května 1875, mu začala být vyplácena autorská práva ne jako pevně daná suma, ale procenta ze zisku. Zároveň musel od této doby napsat dva romány ročně. Jules však psal rychleji. Na konci století měl dokonce napsány romány na několik let dopředu. V těchto letech napsal podle soudu jeho budoucích životopisců několik slabších románů, např. César Cascabel nebo Zajatec pustin. Následovalo povedenější, avšak na Julesa velmi nezvyklé dílo, Tajemný hrad v Karpatech. Dokončil jej sice již v roce 1879, ale v Hetzelově časopise našel místo až v lednu 1892.

Kromě psaní se ještě angažoval v městské radě Amiensu, věnoval se hlavně školství a kultuře. Podle ostatních byla jeho politika i názory velmi konzervativní. Navíc se vrhl do nové akce, do šíření francouzštiny za hranicemi Francie. Stal se členem instituce s jménem Francouzské sdružení, založené 1884. Roku 1890 byl zvolen předsedou propagačního výboru pro svůj region. V jeho politických aktivitách mu pomáhal náš syn Michel, v tu dobu jsme si s ním rozuměli. Koupil si psací stroj a když mohl, psal dle otcova diktování. Často však musel kvůli svým nebezpečným podnikům do Paříže. Ulehčil tak alespoň otci, který mimo románů musel psát hodně nejrůznějších úředních spisů, např. v březnu 1893 podrobnou zprávu o chodu amienského divadla.

Někdy na podzim téhož roku nás navštívil americký novinář Robert Sherard, aby napsal s Julesem interview. Tou dobou byl ještě Jules vcelku zdravý a svěží, pouze kulhal a padalo mu jedno víčko, následek obrny lícního nervu. Jules se mu svěřil se svým smutkem, že nedosáhl dobrého umístění ve francouzské literatuře, že v ní nic neznamená. Dosud nebyl zvolen do Francouzské akademie, poprvé o to usiloval před patnácti lety, ale ani Dumasova podpora mu nepomohla. Od té doby se nový člen volil dvaačtyřicetkrát, z původních členů již všichni zemřeli. Když se jej Sherard zeptal na příjem, řekl, že sice nedostává příliš, nová smlouva mu ale zajistila dost peněz. Ostatně o ty mu ani tolik nejde, raději by chtěl více uznání od svých krajanů. Nechce být jen řemeslným vypravěčem, ale tvůrcem. Nový žánr, který vytvořil, však literární věda a kritika rozhodně nepovažovala za něco na vyšší úrovni.

Jules měl ale mnoho obdivovatelů z řad obyčejných lidí. Mnoho čtenářů ho doslova zahlcovalo dopisy z celého světa. Z těchto tisíců dopisů však vystupují ty od italského studenta Maria Turiella. Dopisoval si s ním pak dlouhou dobu, Turiello se později stane významným profesorem literatury. Jemu Jules napsal, že již dokončil sedmdesátý svazek a chtěl by ještě napsat alespoň dalších třicet, aby dokončil své dílo. Dále mu řekl, že příliš nesleduje, jak se prodávají jeho knihy, ostatně kniha, kterou dopsal, ho již nezajímá. Také nedokázal vybrat ze svých románů ten, který má nejraději. Nejvíce se mu totiž vždy líbí ten, na kterém pracuje.

Jules psal dál, ačkoliv měl v roce 1894 hotové svazky na další tři roky dopředu. Bylo to Plovoucí město, Drama v Livonsku, Vynález zkázy a další. Inspirací k poslednímu je italský vědec a vynálezce výbušniny melinitu, Eugéne Turpin. Když příběh vycházel na pokračování v Hetzelově časopisu, Turpin po čase pochopil, že se jedná o jeho příběh, a podal na Julese žalobu za nactiutrhačství. S pomocí velmi dobrého advokáta, Raymonda Poincarého, Jules naštěstí spor vyhrál, i když měl Turpin v podstatě pravdu.

Julesovo zdraví se neustále zhoršovalo, někdy se cítil zdráv, jindy velmi trpěl. Především jej trápily nohy, téměř necestoval a zůstával doma. Vyhledávali jej však novináři. Kupříkladu na podzim 1894 nás navštívila Marie Bellocová, redaktorka Strand Magazine z Londýna. Jules byl velice skromný, a tak jsem jí raději zdůraznila já, že skoro vše, co ve svých dílech předpověděl, se stalo skutečností. Ukázala jsem jí jeho pracovnu a on jí s nadšením povídal o své práci. S korekturami mu velmi pomáhá bratr Paul, zvláště pokud jde o román z námořnického prostředí, např. Vynález zkázy. Paul v srpnu o tři roky později zemřel. Jules byl příliš nemocný, nemohl tedy ani jet na jeho pohřeb.

V roce 1898 se díky otevřenému dopisu Émila Zoly "Žaluji" dostala do popředí zájmu Dreyfusova aféra. Nastala menší roztržka mezi Julesem a Michelem, neboť Jules Dreyfuse odsoudil, dokonce se stal členem neblahé Ligy francouzské vlasti. Mezi její další členy patřil antisemitský spisovatel Léon Daudet, nacionalista Maurice Barrés či autor Gyp s poněkud rasistickými texty. Liga byla reakcí na hnutí inteligence, např. Zoly, Poincarého, za osvobození důstojníka Dreyfuse. Michel byl naopak horlivým dreyfusovcem. Jules však byl brzy aférou znechucen a odmítal se o ní bavit, svůj názor nechce říct ani svému italskému dopisovateli Turiellovi.

Následující rok se v Hetzelově časopisu začal objevovat na pokračování Julesův nejkomplikovanější román, Závěť výstředníkova. Děj začíná úmrtím milionáře z Chicaga, jeho dědictví dostane ten, kdo vyhraje podivnou hru. Jejím polem je území Spojených států a šest vybraných hráčů se po něm pohybuje podle hodu kostkou. Jules si koupil nového průvodce po Americe, z něhož získal mnoho informací. V duchu cestoval po Spojených státech se svými hrdiny.

Přelom století neznamenal pro Julese žádnou rychlou změnu, vše jelo ve starých kolejích a pomalu a postupně se začaly objevovat problémy. Jules měl napsáno na několik let dopředu, psal však ze setrvačnosti dál, co mu síly stačily. Jeho zdraví se ale bohužel zhoršovalo. Krom celkové únavy stáří jej začaly trápit oči. Sotva viděl, na obou očích mu začínal zákal. Doktoři mu doporučili operaci, ale ne hned, a tak čekal a s velkými obtížemi psal dál. Právě začal svou devětadevadesátou knihu. Viděl čím dál tím méně, měl závrati z přepracování a opravdu nemohl psát. Jeho duch však byl hnán touhou tvořit, a tak mi svou stou knihu diktoval. O měsíc později ale už zase dokázal psát i číst, ačkoliv mu zákal neodoperovali. Kromě románů si stále dopisoval s Turiellem, který mu nahrazoval Hetzela. Když za námi přijel podruhé pan Sherard, čtrnáct let po své první návštěvě, bylo Julesovo pravé oko již zcela ztraceno, zákal zvítězil. Levým však viděl ještě dost dobře a nechtěl riskovat operaci.

Ještě počátkem roku 1905 se Jules snažil psát dál. V březnu však již skončil, jak je patrné z dopisu Hetzelovi mladšímu. Odeslal mu poslední opravené rukopisy, vymyslel názvy: "Pokud jde o Klondike, titul je Zlatá sopka." Již dříve ukončil všechna svá členství v nejrůznějších společnostech, dostál svým povinnostem a v poklidu skonal 24. března 1905. Nakonec na cukrovku. Oznámení obletělo celý svět. Jules po sobě zanechal mnoho nedokončených spisů, ať již pouhé poznámky či příběhy, které nestihl doopravit, a které měly jít brzy do tisku. O ty se rozpoutal mezi Michelem a Hetzelem ostrý spor, nakonec se ale dohodli a dalších deset let vycházely nové a nové knížky Julesa Verna. Byly sice Michelem upravovány podle otcových poznámek a někdy i podle vlastních nápadů, stále však nesly jméno: Jules Verne.

Zpět - Problémy s Michelem Hledat Obsah E-mail Vpřed - Galerie
Domu