Dětství v podání matky Sophie

Naše rodina pochází ze Skotska, kde byl náš prapředek Allotte lučištníkem královské gardy Ludvíka XI. Jím byl povýšen do šlechtického stavu a dostal od něho privilegium chovat holuby. Podle toho se také náš rod jmenuje, Allotti de la Fuye, Fuye znamená ve starofrancouzštině holub. Můj otec, Jean Isaac Allotte, byl velkoobchodníkem v Morlaix, pak se přestěhoval do Nantes a roku 1793 si vzal Sophii Guillochet de la Perriere, mou budoucí matku. Když jsem se jí narodila jako třetí dítě, dali mi po ní jméno Sophie.

Městem Nantes protéká řeka Loira, která se větví do mnoha ramen a vytváří tak hodně ostrůvků. Na jednom z nich, který z výšky vypadá jako veliká loď a který se jmenuje Feydeau, jsme bydleli. Nantes byl v osmnáctém století největší přístav Francie. Z té doby pochází mnoho přístavních mol, skladišť, kanceláří a překladišť postavených podél Loiry. Nacházela zde práci spousta námořníků, rybářů, rejdařů, plachtařů, provazníků a mnoho dalších. Později, v devatenáctém století, však sláva města upadala, neboť jeho říční přístav nestačil požadavkům té doby. Začaly se totiž stavět velké záoceánské lodě, které nemohly plout po Loiře až do Nantes. Prvenství získal přístav Saint-Nazaire, který byl sice také jen říční, ale podstatně blíže moře.

Přesto se do Nantes roku 1825 přestěhoval Pierre Verne, který pocházel z rodiny dědičných advokátů. Tzn., že každý prvorozený syn dědil řemeslo po otci - stal advokátem či jinak používal své právnické schopnosti. Otec Pierra byl soudcem v Provins, a přestože Pierre nebyl prvorozený, práva vystudoval, provozoval v Paříži a pak si koupil advokátní kancelář v Nantes. Jako energický a schopný právník a navíc čestný a horlivý katolík si rychle získal dobrou pověst. Také se zajímal o kulturu, hlavně hudbu, a můj otec byl tou dobou jen hlavním účetním, takže naší svatbě v únoru 1827 nic nebránilo. Brzy jsme se přestěhovali z domu našich rodičů do vlastního na promenádě Des Cinquante-Otages, číslo 2, avšak ne zas tak daleko. 8. února 1828 se narodil náš prvorozený syn Jules. 1. května dostal další jméno Gabriel, když byl pokřtěn v kostele Svatého Kříže.

Do okruhu širší rodiny patří můj bratr, Prudent. Hodně cestoval, navštívil Venezuelu a z Brazílie přivezl papouška, který však již před Julesovým narozením notně vypelichal. Marguerite Allotte, ačkoliv to podle jména nevypadá, je naše velmi vzdálená příbuzná. Je autorkou prvního Julesova životopisu, který však není příliš důvěryhodný, zvláště neznalost detailů řešila svojí fantazií. Malíř Francisque Chateaubourg je můj švagr. Jeho portréty byly sice považovány za řemeslné, ale díky jim se zachovala moje a Pierrova podoba pro další generace.

Také namaloval obě naše děti, když bylo Julesovi deset a Paulovi osm let, jak stojí v parku s obručí v ruce. Oba měli svou budoucí dráhu předurčenou. Jules se měl jako prvorozený syn stát právníkem a Paul, hlavně na přání mých rodičů, námořníkem. Oba se od našich ideálů trochu odchýlili. Paul méně, ze zdravotních důvodů nevystudoval Námořní akademii, ale roku 1847 odplul k Antilským ostrovům jako kormidelnický kadet. Jules sice práva vystudoval, stal se však spisovatelem. Možná se zde projevil vliv jeho otce, básníka amatéra, tak Jules také začínal.

Před Julesovým desátým rokem jsme koupili dům v Chantenay, vesnici vzdálené necelé tři kilometry od Nantes, dnes je nanteskou čtvrtí. Tam se Jules dostal do většího kontaktu s přírodou a loďmi. Jednou si s Paulem za jeden frank pronajali na den malou plachetnici, tenkrát ale ještě neměli odvahu plout daleko. Až později se samotnému Julesovi podařilo na nepříliš kvalitní jole urazit asi deset kilometrů po proudu, než se jola rozpadla. Naštěstí byl poblíž píšečný ostrůvek, kde počkal na odliv a vodou po kotníky se přebrodil na pevninu. To je pro mě dost strašná historka, ale některým lidem nestačila a poněkud si ji přibarvili. Podle nich potkal Jules v jedné přístavní putyce plavčíka a trochou svých peněz si ho získal pro svůj plán. Vyměnil si s ním šaty a s pomocí dalšího spojence se dostal místo něj na loď mířící do Indie. Pierre ho však údajně dostihl parníkem v Paimboeuf a přivezl zpátky. Tento příběh však není pravdivý, ostatně Jules nic takového nikdy nevyprávěl, ačkoliv o svých jiných lumpárnách někdy mluvil.

Když se Jules nemohl stát opravdovým Robinsonem, alespoň o něm hodně četl. Robinsona Crusoe tolik ne, ten byl pro něj příliš realistický a tedy drsný. Jako dítě měl rád spíše Wyssova Švýcarského Robinsona, kterého četl stále dokola. Dětské sny o Robinsonech ho nejspíše ovlivnily, aby napsal své vlastní robinsonády: Druhá vlast, Škola Robinsonů, Dva roky prázdnin. Mimo to asi četl knihy Waltera Scotta, Charlese Dickense a další. Navíc naše rodina odebírala několik pařížských rodinných vzdělávacích časopisů, za všechny budu jmenovat jeden: Le Magasin pittoresque. Vycházel od roku 1833, měl osm stran a jedno číslo stálo 2 sous. Obsahoval zeměpisné popisy, informace o vědě a technice pro laiky, studie vzácných zvířat a mnoho ilustrací. Ač vznikají všelijaké pověsti o Julesově zápalu pro vědu, nijak zvlášť se o ni nezajímal. Spíše než encyklopedické znalosti, které pak dával do svých knih, jej fascinovaly pohybující se stroje a jejich využití v praxi. Ve svém dopise tetě, když mu bylo mezi sedmým a osmým rokem, ji prosí, aby mu přivezla "ty malé telegrafy". Nešlo o nic složitého, pouze o malý sloupek s pohyblivým ramenem, který se stavěl na vyvýšená místa a kterým se předávaly zprávy na dálku. Žádná elektřina, nic nebezpečného.

Poněkud zmatené a složité bylo Julesovo postupné vzdělání. Nejdříve jsme najali vychovatelku, paní Sansbainovou. Osud této ženy, manželky námořního kapitána zmizelého před dvaceti lety, možná inspiroval Julese ke knize Zajatec pustin. Paní Sansbainová stále čekala svého manžela a odmítala uvěřit, že by byl mrtvý. Hlavní hrdinka knihy, paní Branicanová, však nejen vytrvale čeká, ale nakonec i hledá svého ztraceného manžela a podniká dlouhou a nelehkou cestu až mezi australské domorodce. Paní Sansbainová se pokoušela naše děti něco naučit velmi originálními metodami. Měla mnoho nálepek a etiket námořnických i jiných firem a na primitivní úrovni je tak učila zeměpis a vysvětlovala něco gramatiky.

V roce 1837, kdy se mi narodila první dcera Anna, jsme oba syny poslali do základní katolické školy Saint-Stanislas. Jules dostal pochvalu za dějepis a řečtinu, celé tři roky však nejvíce vynikal ve zpěvu a zeměpise. V hudbě měl dobrý základ ode mne a zajímavá metodika paní Sansbainové také nesla své ovoce. Po třech letech, roku 1841 jsme ho zapsali do Malého semináře v Nantes. Ve školní brožuře byl popsán jako "obzvláště vhodný pro mladé muže, kteří se připravují na duchovní stav". Zajišťoval tedy silné křesťanské návyky, což se líbilo hlavně Pierrovi, pevnému katolíkovi. Jules bral tuto školu jako nutné zlo, byl zde totiž více vězněm než žákem, jak ukazuje dopis Pierrovi: "Od minulého týdne, kdy nás nikdo nepřišel navštívit, předvídal jsem, že někdo onemocněl, neboť nejsme zvyklí nevidět vás tak dlouhou dobu". Chudinka ani nemohl za svým nemocným otcem, museli jsme my za ním. Jinak však o třech letech, které v Malém semináři Jules strávil, nevíte skoro nic. Mohu vám říct, že Jules nebyl ani vynikající ani podprůměrný žák, držel se mezi prvními deseti. Aby spíše složil maturitu, poslali jsme ho i s bratrem Paulem na nanteské Královské lyceum, pojmenované podle Clémenceaua. Stálo na místě někdejšího kláštera, v nejzdravější části města. Zde Jules roku 1846 maturoval, chvalitebně z řečtiny, latiny, filosofie, ale z fyziky, chemie a francouzštiny dostatečně. Během jeho školy se mi narodily další dvě dcery, roku 1839 Mathilde a 1842 Marie.

Studentská léta a literární začátky v podání jeho indiskrétních životopisců

Ačkoliv se jako Vernova první kniha ve stručných slovnících uvádí Pět neděl v balóně, psát začal mnohem dříve. Pět neděl v balóně je ve skutečnosti první delší kniha s typicky vernovskými rysy: dokonalé skloubení děje a vědy, popisy cizích a málo známých krajin, objevují se zde Vernovi typičtí hrdinové: tvůrčí vědec, jeho skeptický přihrávač, vynalézavý sluha.

Opravdovou Vernovou prvotinou je básnička, óda na matku, kterou napsal ve svých čtrnácti letech. Velmi brzy však změnil téma, jeho ruku vedla láska. A to poněkud nešťastná, k jeho sestřenici Carolině Tronsonové. Jako děti v podstatě společně vyrůstali a hráli si, trávili spolu celé prázdniny. Později se ale projevilo, že Carolina byla o rok a půl starší, a na svého bratrance se začala dívat poněkud zvysoka. Také otcové dívek v té době požadovali po svých zetích přece jen více, než mohl Verne nabídnout. Když se Caroline roku 1847 vdala ze čtyřicetiletého velkoobchodníka Émila Dezaunaye, zamiloval se do její mladší sestry Hermínie. O ní a pro ni napsal přes třicet básní. Ta se však provdala rok po své starší sestře. Následuje několik podobných a stejně neúspěšných lásek, o kterých se můžete dočíst v jeho dalších básních či dopisech matce.

Napsal také několik nepříliš povedených dramat, o kterých bude řeč později v souvislosti s jeho vztahem s Dumasem. Jeho první próza, nedokončený román Kněz v roce 1839, původně 1835, má sice dobrou atmosféru a skoro strhující a spletitý děj, po stylistické stránce však není vůbec dobrý.

Jeho život v té době však nebylo pouze psaní milostných či zklamaných básniček, ale také studium. Jak mu bylo předurčeno a jak si otec přál, odjel na podzim roku 1847 do Paříže zapsat se a složit zkoušku na právnickou fakultu. V té době vládne v Paříži revoluční napětí, předzvěst osmačtyřicátého roku. Trvalo jen několik měsíců, než byla svržena monarchie. 25. února 1848 byla vyhlášena republika, která brzy dostala svého prezidenta, Ludvíka Napoleona. Revoluční nadšení ochablo, přednášky byly obnoveny, a tak Verne musel jet v červenci do Paříže, zapsat se k první řadě zkoušek z práva. Verne nechodil během roku na přednášky, trávil jej v Nantes a práva studoval jaksi dálkově. Tedy převážně z knih v nanteské knihovně a od otce. Zkoušející ale byli přísní, a tak Verne na přednášky rychle začal chodit. Přestože pak dostal nejpřísnější zkoušející, zkoušky zvládl.

Jemu i jeho rodičům však bylo jasné, že pokud má úspěšně práva dostudovat, musí strávit další univerzitní roky v Paříži, aby mohl docházet na místní přednášky. To ale znamenalo větší útraty a otec byl velmi šetrný. Není jisté, kolik synovi dával měsíčně, v každém případě to asi nebylo dost, neboť Verne neměl ani na pořádné jídlo. Od té doby se kvůli svým příjmům s otcem trochu rozkmotřil. Podnájem ani zápisné a vstupné však nebylo vůbec levné a začaly se u něho objevovat střevní potíže, protože si nemohl dovolit pořádné jídlo. Celý svůj pobyt v Paříži zapisoval a následně zdůvodňoval otci svůj rozpočet, a to do nejmenších detailů, od učebních pomůcek přes jednotlivé večeře až po opravu hodinek. Největší problémy však činilo jídlo, neboť na něm záviselo jeho zdraví a budoucnost: "Doporučil jsi mi stravovat se za dva franky denně, to je možné občas ne však vždycky." Do levné restaurace musí ujít velkou dálku - jeden a půl kilometru. "Tam dostanu za dvacet dva sous zdravou stravu, a tu potřebuji."

Neovládal se ale a utrácel za literaturu, kupoval díla Shakespeara a některých dalších autorů. S pomocí Francisquea Chateaubourga, rodinného portrétisty, pronikl do společenského života, jeho strýc jej uvedl do literárních salonů a seznámil se ženami, které je vedly. Ačkoliv se ve společnosti aristokratů cítil poněkud cizí, na strýcovo naléhání navazoval do budoucna prospěšné kontakty. Chateaubourgův přítel hrabě de Coral, redaktor časopisu Liberté, slíbil seznámit Verneho s Victorem Hugem. To se po několika odkladech skutečně podařilo, ale na večírku ve společnosti více lidí, takže se Hugo Vernovi příliš nevěnoval. Ten však potřeboval nějakého patrona, který by mu pomohl a poradil. Nakonec přišel ke slovu opět jeho strýc, zajistil svému synovci pozornost Alexandra Dumase. Pozval Verna na první představení své hry Mládí mušketýrů, seděli spolu v jedné lóži. Byl to určitě neuvěřitelný zážitek. Verne tedy rychle dokončil dvě svá historická dramata: Prachové spiknutí, někdy také Spiknutí v prachárně a Drama z doby regenství a předložil Dumasovi. Ten obě posoudil jako nevhodná, první kvůli cenzuře a druhé kvůli nedodělané scéně.

Neví se, jaký byl přesně vztah mezi začínajícím autorem a velikánem na vrcholu své slávy, je však jisté, že Verne měl velmi dobrý vztah s Dumasovým synem. Byl o čtyři roky starší a velmi schopný. Na literární pole se uvedl roku 1848 románem Dáma s kameliemi a stal se slavným přes noc. Spíše než jeho otec se ujal mladého Verna a vedl ho dobrou cestou. Pomohl mu s jeho první hrou, Zlomená stébla, ač nikdy nebyl uveden jako její autor. Tato jednoaktová komedie byla poprvé hrána 12. června 1850. Vydržela dvanáct repríz a vynesla Vernovi patnáct franků, které akorát pokryly výrobní náklady. Dumas otec ji vydal tiskem a 7. listopadu byla uvedena v divadle v Nantes.

Vernův zájem o divadlo a pařížskou smetánku jeho otec zpočátku těžko chápal. Dokonce výrazně zmenšil neposlušnému synkovi příjem, aby se začal více věnovat studiu práv. Samozřejmě bez valného úspěchu. Verne se však zvládal věnovat literatuře a zároveň alespoň trochu studovat, i když mu bylo jasné, že jeho kariéra nebude právnická. Když ale měl vcelku slušný úspěch, byl na něj otec velmi hrdý. Navíc ho žádal, aby mu syn poslal jeden výtisk, aby si mohl jeho hru přečíst. Verne neměl nakonec problémy s dostudováním práv, v dopise z 22. ledna píše otci: "Mluvíš, drahý tatínku, o mém diplomu, ale ten už dávno mám, zbývá jen složit přísahu, což je záležitost 50 franků." S tou však nepospíchal, věděl, že s ní skončí příjmy od rodičů. Otec jej ale chtěl vidět ve své advokátní kanceláři v Nantes, což Verne rozhodně odmítal, plně důvěřoval ve svůj úspěch na literárním poli. Definitivně se tedy rozhodl pro literaturu a ve svých dopisech nenechal otce na pochybách. Nejdříve vytvářel se svým přítelem Aristidem Hignardem, skvělým hudebníkem, jednu divadelní hru za druhou, málokdy ale větší kvality. To však peníze příliš nevynášelo, a tak současně pracoval jako písař v Guillemardově notářství, čtrnáct hodin denně za 50 franků měsíčně. Psát nepřestal, věnoval mu celé noci. Výrazně si tak zhoršil své zdraví, uhnal si nevyléčitelnou gastritidu. Ke svému štěstí se však setkával s Pitre-Chevalierem a začal s ním spolupracovat v časopisu Musée des familles. Umožnilo mu to opustit náročnou práci notáře a realizovat se stylem, který je blízký tomu, co bude později uznáno za typicky vernovské. Články v časopise měly být seriózní a vycházet z vědeckých výzkumů.

V tomto období, které by se dalo stručně charakterizovat jako "z právníka básníkem, z básníka spisovatelem", se Verne snažil najít svou roli, své budoucí poslání. Jako skoro každý člověk v tom věku přemýšel o obecných otázkách, polemizoval o náboženství se svým otcem, horlivým katolíkem. Z poslušného dítěte, které se podřizuje přáním rodičů, se postupně stával víceméně samostatným člověkem, který si budoval své vlastní názory na své okolí, na to, co by chtěl v budoucnosti dělat a dokázat. Přemýšlel i o obecných věcech jako je svět, Bůh atp. Měl sice problémy s navázáním delšího vztahu, za to však mohla doba, která přála více finančně zajištěným mužům ve středních letech. Možná právě proto se mu nedařilo soustředit se a získat si motivaci pro studium práv a raději věnoval svou energii psaní básní, ve kterých mohl plně ventilovat své emoce. To později vedlo k Vernovu odklonu od otcových ideálů jeho právnické kariéry a k jeho zájmu o literaturu. Koneckonců Vernův otec psal také v mládí verše a v jejich rodu pak bylo zvykem předčítat je v rodinném kruhu.

Jeho hlavním problémem byly tedy rozdílné názory s otcem, kterému trvalo dlouhou dobu, než synovo rozhodnutí pochopil a přijal. Do té doby to znamenalo závislost na nevelkém příjmu od rodičů, kteří mu příliš nedůvěřovali, neměli pochopení pro jeho literární nadšení, netušili, proč jejich syn navštěvuje různé salony. Pečlivost vyúčtování každé položky se pak projeví v Vernově chování ke svému vlastnímu synu Michelovi. Aby měl na vše, co potřeboval, začal šetřit tam, kde to bylo nejméně vhodné. Doslova dal přednost literatuře před zdravím, určitě by měl na dobré jídlo, kdyby netrávil tolik času literaturou a neutrácel za ni. Tak si zajistil celoživotní problémy s trávicí soustavou, od gastritidy až po náhlé záchvaty koliky. Člověk nenadšený literaturou by se začal více věnovat studiu, šetřil by se a po vystudování by si našel práci jako advokát. Verne se však snažil svou zoufalou finanční situaci řešit literaturou, z básníka se stal víceméně řemeslný dramatik. Měl neuvěřitelné množství energie a elánu, neboť i když některá jeho hra neměla úspěch, s chutí se pustil do další.

Vernův literární zlom v podání nakladatele Pierra Julese Hetzela

Před revolučním hnutí v čtyřicátých letech jsem jako publicista vydával satirické almanachy a psal knížky pro děti. Roku 1848 mě revoluční vlna vynesla nahoru, měl jsem významné postavení v republikánské vládě a stal jsem se přítelem mnoha známých osobností té doby: Huga, Balzaka, Sandové. Po převratu Ludvíka Napoleona v roce 1851 jsem se svými přáteli republikány odjel z Francie do exilu v Belgii, tam jsem však nepřestal bojovat proti absolutistickému režimu Ludvíka Napoleona, resp. Napoleona III. Jakmile jsem se mohl vrátit do Fracie, přijel jsem do Paříže a v Jacobsově ulici, číslo 18, obnovil své nakladateství. S mottem "Děti jsou naše budoucnost" jsem se rozhodl pro literaturu pro mládež. Ve spolupráci s moderním pedagogem Jeanem Masséem jsem se chystal vydávat dětský časopis Magasin d'éducation et de récréation a současně stejnomennou edici nové dětské literatury. Na to jsem však potřeboval schopné autory a redaktory.

Měl jsem naprosto neuvěřitelné štěstí, když mi osud přivedl do cesty talentovaného a nadějného autora, Julese Verna. Měl stálé finanční problémy, divadelní hry a články mu příliš nevydělávaly. Když se roku 1857 oženil s šestadvacetiletou Honorine Morelovou a začal na přání svého nového švagra obchodovat na burze. Opatrné a pečlivé obchody mu však znemožňvaly věnovat se psaní, což mu velmi vadilo, vzhledem ke svému zdraví a své choti nemohl psát po nocích. Potkal však Felixe Tournachona, známého spíše jako Nadar, a stal se jeho přítelem. Nadar byl vášnivý průkopník vědy, jako první na světě udělal několik fotografií z balónu, již v roce 1860 použil při fotografování galvanické články atp. Kolují fámy o tom, že jedině díky Nadarovi Verne napsal román zcela nového typu o vzduchoplavbě. Nadar byl však pouhou Vernovou inspirací, seznámili se spolu, když Verne prožíval literární neúspěchy. Dlouho se rozmýšlel a nakonec se rozhodl co nejdříve provždy opustit burzu, aby měl co nejvíce času na literaturu. V létě 1862 prozradil svým přátelům: "Právě jsem napsal román nového typu. Bude-li mít úspěch, bude to zlatý důl."

Seznámil mě s ním Alfred de Brehat, jemuž jsem také vydal jednu knížku. Na podzim 1862 mi přinesl rukopis románu Pět neděl v balóně. Byl to okamžik, kdy se sešel autor s vydavatelem, kterého potřeboval a já, vydavatel, právě s takovým autorem, jakého jsem hledal. Ještě ten samý týden, 23. října, jsme podepsali smlouvu o vydání jeho prvního rukopisu. Stačil ho na mou radu jen trochu přepracovat a již jsem ho dal do tisku. Kniha vyšla začátkem roku 1863.

A tak začíná Vernovo dlouhé tvůrčí období plné literárních úspěchů, málokdy byl sice chválen konzervativními kritiky, jeho knihy se ale naštěstí pro nás oba úžasně prodávaly, čtenáři po nich prahli. Podepsali jsme spolu novou smlouvu, podle které měl Verne napsat tři knihy ročně, každou v rozsahu deseti tiskových archů. Za každou ode mě dostal honorář 1925 franků, za to jsem je směl publikovat. Nejdříve jsem je dával na pokračování do mého časopisu Magasin des enfantes, a pak samostatně vydával jako knihu. Rozhodl jsem se vytvořit z jeho knih zvláštní edici, kterou Verne pojmenoval Podivuhodné cesty. Během krátké doby Verne natrvalo opustil nejisté povolání na burze a začal se úplně věnovat literatuře. Jeho paní nebyla proti, jakmile zjistila, že i literatura může přinášet peníze. Ještě než se na pultech knihkupectví objevilo Pět neděl v balóně, pracoval již Verne na svém dalším románu, Cesty a dobrodružství kapitána Hatterase. Tropickou Afriku vystřídalo prostředí neméně zajímavé a neprobádané, severní pól. Objevují se zde Vernovi typičtí hrdinové: mrzutý lodní důstojník Shandon, přihrávač dr. Clawbonny, vědec, koumal a improvizátor. Samotná postava kapitána Hatterase je propracována velmi dobře a do hloubky, podobně jako později postava kapitána Nema. Naprosto jsem však nesouhlasil s tím, jak vymyslel závěr příběhu. Na moje naléhání jej nakonec Verne změnil, kapitán Hatteras nezemřel, vrátil se domů pouze šílený.

A opět než jeho druhá kniha šla do tisku, Verne psal další. Vytvořil si už nyní svůj pracovní postup, který s menšími omezeními dodržoval až do konce života. Píše skutečně jeden román za druhým, dokonce více než mnou požadované tři za rok. Pospíchá on, spěchám i já, první kapitoly jeho další knihy se v mém časopise objevují dříve, než Verne dopíše několik posledních. 1. ledna 1864 jsme podepsali zase další smlouvu, podle níž dostane Verne za Cesty a dobrodružství kapitána Hatterase celé tři tisíce franků za mé právo vydat deset tisíc výtisků a právo uveřejnit je na pokračování v mém časopise. Z dalších vydání dostane Verne třicet centimů za jeden výtisk formátu 18, z ilustrovaných vydání šest procent a z překladatelských práv celých patnáct procent.

Další, v pořadí již třetí Vernův román, nesl jméno Paříž ve XX. století. K jeho předcházejícím knihám jsem měl jen málo a většinou opravdu konstruktivních připomínek, tato se však Vernovi rozhodně nepovedla. Hlavní hrdina, básník Michel, se prochází Paříží v roce 1860, plné technických vymožeností. Pařížané ale nejsou štastni, americký elán a jejich spěch je štve bez odpočinku vpřed. Kultura upadá, světu vévodí praktický materialismus. Je to zajímavý názor na technický pokrok, ale příliš ponurý. Čtenáře by unavily dlouhé dialogy a nelíbilo by se jim neveselé zakončení děje bez nadějí. Prostě by té strašné předpovědi nikdo nevěřil. Také jsem tu knihu nikdy nevydal, rukopis se dokonce ztratil. (Pozn.autora: našel ho až Vernův pravnuk Jean v roce 1989, přepracoval v novelu a vydal roku 1994. Překvapivě aktuální.).

V létě 1864 se Verne na čas vrátil do Nantes, na jeho počest byla pořádána oslava, on se však nemohl účastnit, neboť trpěl lícní paralýzou. V této době to ale ještě nebylo nic vážného, brzy se uzdravil. V prosinci byl uveden do Geografické společnosti a stal se jejím členem. Ihned se objevily legendy o velké mapě ve Vernově pokoji, plné čar, které ukazují cesty jeho hrdinů. Podle těchto smyšlenek začíná Verne psát nový román tak, že najde na mapě místo bez čar, vše si o daném místě zjistí a pak teprve vymyslí příběh. Co já vím, žádnou takovou mapu neměl, pouze nějaký glóbus, ale bez jakýchkoli čar. Verne však nezůstal pouze u románů. O svém oblíbeném americkém spisovateli E. A. Poeovi, který mu byl často dobrou inspirací, napsal a uveřejnil článek časopise Musée des familles a s mým souhlasem zde publikoval i některá svá starší díla.

Děj jeho třetí dobré knihy, Cesty do středu Země, se opět odehrával ve velmi nezvyklém prostředí. Zeměpisné popisy Antarktidy nahradily geologické výklady o dějinách naší planety. Další kniha, Ze Země na Měsíc, a opět zcela odlišné prostředí. Tentokrát se Verne vrhl na pole fyziky a astronomie. Kniha líčí, jak v Americe zůstal z války Severu proti Jihu Gun-Club, spolek nadšenců balistiky, který se rozhodne vystřelit na Měsíc dělovou kouli. Následující děj, příprava na výstřel, je oslavou americké odvahy, vynalézavosti a možností. Vše je navíc plné nejnovějších poznatků z fyziky a astronomie. Verne celý děj konzultoval s matematikem Henrim Garcetem, který pro něj vše propočítal, já jsem dal vše ještě zkontrolovat tajemníkovi Francouzské akademie věd, Bertrandovi. Náboj však nebyl k Měsíci vystřelen sám, během příprav došel předsedovi Gun-Clubu telegram z Francie:"Nahraďte kulovou střelu kuželovitě zakončeným válcem. Poletím v něm. Připluji parníkem Atlanta. Michael Ardan." Jméno Ardan není nic jiného, než přesmyk jména Vernova přítele Nadara, podle kterého je charakter postavy vytvořen. Kniha sice neměla vůbec originální nápad, cestu k Měsíci popsalo mnoho spisovatelů, ale Vernův příběh se opíral o dosti přesné výpočty a logické závěry. Kuželovitý náboj je pak vystřelen z Floridy s tříčlennou posádkou, obletí Měsíc a spadne do Tichého oceánu. (Pozn. autora: podobnost s NASA se přímo nabízí.).

Než se Verne pustil do nového románu, nejdříve si pečlivě promyslel jeho kompozici, aby čtenář nemohl odhadnout konec děje po přečtení několika kapitol. Pak shromáždil a nastudoval dostatek materiálů o vybraném prostředí. V druhé části napsal tužkou na levou polovinu archu text, tento koncept pak obtáhl perem. Následovalo pět až deset korektur, kdy Verne vylepšoval styl, často přepsal celé kapitoly. Během toho bral v úvahu mé připomínky. Měl přesný denní rozvrh a vždy pracoval alespoň na dvou románech současně.

Všichni mi vyčítají, že jsem udělal velkou chybu, když jsem Vernovi vnutil, aby napsal Ilustrovaný zeměpis Francie. Myslel jsem, že to Vernovi dodá pověst seriózního vědce, asi to však bylo příliš vzdáleno jeho představám. Toto dílo mělo popsat celou Francii a její kolonie, každou správní jednotku - departement, podobalo se proto učebnici a někteří ho dokonce přirovnávají k telefonnímu seznamu. Mají asi pravdu, že v něm Verne neuplatní svůj styl, ale i pro mé nakladatelství bylo jeho vydání velmi užitečné. Také jsem na něm vcelku dost vydělal, nejdříve jsem vydával tenké sešitky po deseti centimech, každý popisoval jeden departement. Pak větší svazky o deseti departementech za 1,10 franku, když měl Verne již polovinu hotovu, vydal jsem ji v listopadu 1867 celou jako první svazek a nakonec v červnu 1868 druhý a zároveň s ním kompletní vydání celého Ilustrovaného zeměpisu Francie.

Problémy se synem Michelem v Michelově podání

Narodil jsem se v noci ze 4. na 5. srpna roku 1861 jako prvorozené a jediné dítě budoucího slavného spisovatele Julese Verna. Dostal jsem jméno Michel Jean Verne a ze svého raného dětství si moc nepamatuji a vy toho také moc nevíte. Když mi bylo trochu přes čtyři roky, na jaře 1866, jsme se přestěhovali do Crotoy, malé rybářské vesnice na pobřeží Atlantského oceánu v Lamanšském průlivu u ústí řeky Somme. Zdá se, že jsem byl v té době velmi neposlušný, ve skutečnosti jsem byl jako jakékoli jiné dítě, jen jsem o sobě dával vědět dost nahlas, a to otci velmi vadilo, neboť se potřeboval soustředit na psaní knížek a vyžadoval naprostý klid. To lze ale od čtyřletého dítěte očekávat jen se silnou nadsázkou. V šesti letech jsem byl delší dobu nemocný, stejně jako otec, kterého trápil revmatismus v levém rameni a levé části krku. Já jsem měl problémy se zažíváním.

Otec velmi málo cestoval do vzdálenějších krajů, Ameriku ale navštívil. Když skupinka nadšenců chtěla dostat obrovskou loď Great Eastern na Světovou výstavu v Americe, musela ji tam nejdříve přivézt z Evropy. Přitom se rozhodli na tom vydělat a přepravili na ní mnoho lidí do Ameriky. Můj otec a strýc Paul byli mezi nimi a strávili na Novém kontinentě týden 9. až 16. dubna roku 1867.

V Crotoy jsme bydleli blízko moře a otec na ně velmi často vyplouval v pronajatých či vypůjčených člunech. To mu ale brzy přestalo stačit a během jara a léta roku 1868 si nechal postavit vlastní člun o výtlaku dvanácti tun. Pojmenoval ho nejspíše po mně, Saint-Michel, i když nevím proč, asi mě měl i přes mé zlobení velmi rád. Od té doby trávil na moři hodně času, dokonce tam i psal své knihy, jeho nakladatel Hetzel tím nebyl nijak nadšen, bál se o svého nejlepšího autora.

Byl jsem i dále problematické dítě, skoro stále nemocné. Když mi bylo sedm a půl roku, bydleli jsme tehdy střídavě v Nantes a v Paříži, neustále mi stoupala teplota a rodiče nevěděli, co se mnou. Nakonec mě otec odvezl zpět do Crotoy. Tam bylo spousta dětí a přestože jsem nebyl pořád ještě úplně zdravý a nebylo mi ani osm let, místní obyvatelé mě přezdívali "postrach Crotoy". Přímořské prostředí mi sice prospívalo, můj stav se ale zlepšoval příliš pomalu, takže otec pracoval dalších asi pět měsíců v Crotoy. Vánoce jsme strávili v Amiensu, u rodičů mé matky. Minulé jsme byli v Nantes a příští zase budeme, záměrně jsme střídali obě rodiny.

To se ale zanedlouho změnilo. V listopadu roku 1871 odjel otec do Nantes, protože můj dědeček, kterému bylo tehdy sedmdesát dva let, umíral. Otec se ním stačil sotva rozloučit. Od té doby jsme bydleli u matčiných rodičů v Amiensu, přímo u železniční trati, v domě číslo 23 na bulváru Guyencourt. Následující rok napsal otec svůj nejprodávanější román, Cestu kolem světa za osmdesát dní. Inspiraci našel v článku pařížského deníku Siecle, který tvrdil, že lze tuto cestu za osmdesát dní stihnout. Navíc otec znal Poeovu novelu Tři neděle v týdnu, ve které se objevuje problematika posunu datumu při cestování kolem Země, tam našel otec nečekané rozuzlení příběhu. Zároveň se rozhodl vytvořit ze své knihy i divadelní hru, trvalo ale dlouho, než našel schopného spoluautora. Nakonec se jím stal A. P. Dennery, známý jako d'Ennery, vyhlášený divadelní génius. Hra byla uvedena až v listopadu 1864 a měla obrovský úspěch, jak u kritiky, tak u diváků, tak úspěch finanční.

Ještě předtím, o rok dříve, zažil otec svou první a jedinou cestu balónem. Vznesl se s ním první zářijovou neděli v Amiensu a mohl si tak z výšky prohlédnout své město. Let trval pouhých dvacet čtyři minut, nenastaly žádné větší problémy.

Problémy nastaly později a týkaly se něčeho úplně jiného, a sice mne. Otec mě považoval za naprosto nepovedené dítě, sám se mi ale moc nevěnoval, většinu času přirozeně trávil psaním svých knih. Měl mě sice rád, pojmenoval po mně několik svých kladných hrdinů a dokonce svou loď, ve čtrnácti mě ale poslal do velmi přísného penzionátu v Abbeville. Nějaká náboženská výchova, jakkoli přísná a tvrdá, ale neměla šanci mě změnit. Když to nepomohlo, navštívili jsme ústav pro duševně choré v Passy, u lékaře Antoina Émila Blanchea. Vážně nevím, a vy přece také ne, co jsem tak strašného provedl. Měl jsem sice jisté menší problémy s alkoholem, ale nikdy jsem to nepřeháněl. Nebyl jsem také tak šetrný jako můj otec a děda, dokonce se říká, že jsem byl rozhazovačný. A konečně měl jsem temperamentní a živou povahu, nedokázal jsem být dlouho v klidu. To ale podle mě nemuseli řešit moji rodiče nápravnými zařízeními. Navzájem se respektovali, ale s láskou to příliš nepřeháněli a mně se také moc nevěnovali. Otec psal a matka měla dvě dcery z předchozího manželství. Těm se věnovala více jednak proto, že je měla dřív, a protože to byly dcery.

Zde bych chtěl ještě říct, že otec mé menší problémy s penězi dost často zveličoval. V mládí ho totiž jeho šetřivý otec nenechal vůbec utrácet. Nejspíše kvůli tomu si zničil zdraví, neboť neměl na pořádnou a zdravou stravu. Samozřejmě ale měl na jiné věci, například na literaturu. Asi proto byl jako dospělý lakotný, za jeho puntičkářství a paličatost může více jeho prvorozenost.

To, co mi vadí nejvíce, je, že si na mě doslova stěžoval svému nakladateli Hetzelovi, kterému se svěroval se vším, co ho trápilo, tedy i s svými problémy se mnou. Ve svých dopisech o mně říká:"Jeho domýšlivost je neudolatelná, má absolutní nedostatek úcty ke všemu, co je úcty hodno, je hluchý ke vše připomínkám." Z toho je patrné, že neměl ponětí o chování a výchově dětí, tak jako já se dneska chová více či méně každý. Tak nevěřil, že bych se mohl změnit k jeho ideálům, že mi ani neřekl, jak hodlá situaci řešit. Samozřejmě to ale sdělil Hetzelovi. Rozhodl se, že mě v případě dalších problémů prostě posadí na nějaký čas na loď. Před tím ale vyzkoušel ještě něco jiného.

Pro neustálou nervozitu a charakterové potíže mě poslali na osm měsíců do Mettray. To byla v podstatě zemědělská trestanecká osada pro mladé vyšetřovance. Pobyt tam mi ale vůbec nepomohl, už jsem se málem chystal spáchat z toho strašného prostředí sebevraždu. Naštěstí ředitel toho zařízení pochopil, že pro mě nemůže nic dobrého udělat, a řekl to mým rodičům. Ti mě vzali do Nantes, protože matce nebylo nejlépe a otec pronajal dům číslo 1 v ulici de Suffren. Bylo to podstatně příjemnější prostředí, i když celá rodina se postavila za otce proti mně. Přitom mi vytýkali pouze marnotratnost a že neznám cenu peněz. To, že si otec koupil novou jachtu za sto tisíc, nikomu jako marnotratnost nepřipadalo.

Matka měla zdravotní potíže, což otce znervózňovalo, navíc byl nešťastný z mého chování. Nakonec se rozhodl uspořádat velkolepý maškarní ples. Datum stanovili na velikonoční pondělí 2. dubna, odeslali sedm set pozvánek, přes polovinu lidí přijalo. Otec na ples vydal čtyři tisíce franků, ale stálo to za to. Většina hostů se převlékla za postavy otcových knih, což zajistilo bálu absolutní výjimečnost. Matka byla ale bohužel nemocná a ačkoliv se potom vcelku rychle uzdravila, nemohla se plesu zúčastnit. Byla ale pak zvána na všechny večírky v Amiensu a okolí.

Nakonec se otec rozhodl mě dát na loď bez vážnějšího důvodu. V půli ledna 1878 jsme jeli do Bordeaux, kde jsem byl zapsán jako kormidelnický kadet na trojstěžník mířící do Kalkaty. Při odjezdu se mnou byl jen otec a strýc Paul. Cesta na lodi bylo něco nového, co jsem ještě nezažil a docela jsem se na to těšil. Probíhala podstatně příjemněji než třeba pobyt v Mettray. Několikrát jsem rodičům během plavby napsal, abych jim sdělil, že co si o mém nuceném výletu myslím. Pochopil jsem, že jsem si ho ale zasloužil sám, i když bych v tu chvíli rád dokázal, že si už plně zasloužím svobodu. Cesta po moři mě přestala bavit, nevěděl jsem, jak by mi ještě mohla pomoci, jestli by nebylo lepší žít na pevnině a učit se. Pak jsem ale měl smůlu a všechno se zvrtlo. Během sporu s druhým důstojníkem jsem dostal záchvat vzteku a udeřil ho. Kapitán to bral jako vzpouru a můj otec mu to musel složitě vysvětlovat. Samozřejmě se postavil na stranu důstojníka, ale dal důraz na to, že nejsem za své činy, zvlášť při záchvatu, odpovědný. Po osmnácti měsících jsme se konečně vrátili do Francie a já jsem zase viděl svou rodinu.

Naše vztahy se trochu zlepšily a začal jsem chodit na střední školu. Stále mi ale vytýkali rozhazovačnost a moji profesoři zase říkali, že nepracuji, jde mi jen o peníze a mám dluhy. Navíc jsem potkal zpěvačku Thérése, která byla ve společnosti hrající tu sezónu v amienském divadle. Protože jsem se s otcem nemohl na ničem dohodnout, odjel jsem po skončení sezony s Thérésiným souborem. Vzali jsme se, ale ona musela jako profesionální zpěvačka příliš cestovat, a to se mi nelíbilo. Po třech letech jsme se tedy rozešli.

Potkal jsem pak měšťanskou dívku, Jeanne Reboulovou, talentovanou pianistku, které bylo tehdy šestnáct let. Odjeli jsme spolu do Paříže s veškerým mým majetkem. Začal jsem nový život. Podle mé rodiny jsem se vrhal bezhlavě do beznadějných podniků, ale já jsem se prostě jen snažil nějak vydělat peníze. Často jsem se dostal do dluhů, ale z nich mi naštěstí otec vždy pomohl. Kvůli jednomu mému neúspěchu nejspíše prodal v roce 1886 i svou poslední a nejlepší jachtu. Ten samý rok se ale otci stala velmi nepříjemná věc, byl za tmy napaden a postřelen do levé nohy svým synovcem Gastonem, který byl za tento čin téměř doživotně umístěn v blázinci. Měl jsem o něho starost, léčil se velmi pomalu, první týdny jsem strávil u jeho lože. Konečně jsme se trochu usmířili. Zaskočila nás však zpráva o smrti otcova vydavatele Hetzela, který skonal 17. března.

V roce 1888 jsme se vzali s Jeanne, v tu dobu ji poznal i otec a velice si ji zamiloval. S jeho pomocí mi otiskli několik textů v časopise Le Figaro. Také jsem pomáhal otci s jeho aktivitami v oblasti politiky, dělal jsem mu tajemníka. Moje finanční situace ale stále není příliš dobrá, ostatně roku 1892 se mi narodil třetí syn. Stále se snažím najít pro sebe nějaké vhodné uplatnění, např. pracuji na organizaci Světové výstavy v roce 1900. Nakonec ale stejně zdědím povolání po otci. Krom několika vlastních kratších děl za jeho života budu nucen přepracovat a připravit k vydání vše, co on nestihne.

Stáří v podání manželky Honorine

Za Julese jsem se vdala v roce 1857, byl tehdy nepříliš úspěšný divadelník. S pomocí mého bratra začal pracovat na burze, ale stále se věnoval svým hrám a dokonce psal články do časopisu Musée des familles. V té době jsem nechápala, proč to dělá, ale prostředí pařížských divadel, galerií a všech lidí okolo mě lákalo. Později, když Jules zaznamenal mnoho úspěchů na poli literatury, jsem to brala jako jeho koníček a zároveň slušně placenou práci. Pro něj to ale bohužel znamenalo více, skoro všechen čas trávil psaním či získáváním informací k dalšímu románu. Čím více byl slavný, tím více se nořil do svých knih, takže jsme se postupně vídali méně a méně. Měl své psaní rád více než mě.

Díky smlouvě, kterou podepsal se svým nakladatelem Hetzelem 17. května 1875, mu začala být vyplácena autorská práva ne jako pevně daná suma, ale procenta ze zisku. Zároveň musel od této doby napsat dva romány ročně. Jules však psal rychleji. Na konci století měl dokonce napsány romány na několik let dopředu. V těchto letech napsal podle soudu jeho budoucích životopisců několik slabších románů, např. César Cascabel nebo Zajatec pustin. Následovalo povedenější, avšak na Julesa velmi nezvyklé dílo, Tajemný hrad v Karpatech. Dokončil jej sice již v roce 1879, ale v Hetzelově časopise našel místo až v lednu 1892.

Kromě psaní se ještě angažoval v městské radě Amiensu, věnoval se hlavně školství a kultuře. Podle ostatních byla jeho politika i názory velmi konzervativní. Navíc se vrhl do nové akce, do šíření francouzštiny za hranicemi Francie. Stal se členem instituce s jménem Francouzské sdružení, založené 1884. Roku 1890 byl zvolen předsedou propagačního výboru pro svůj region. V jeho politických aktivitách mu pomáhal náš syn Michel, v tu dobu jsme si s ním rozuměli. Koupil si psací stroj a když mohl, psal dle otcova diktování. Často však musel kvůli svým nebezpečným podnikům do Paříže. Ulehčil tak alespoň otci, který mimo románů musel psát hodně nejrůznějších úředních spisů, např. v březnu 1893 podrobnou zprávu o chodu amienského divadla.

Někdy na podzim téhož roku nás navštívil americký novinář Robert Sherard, aby napsal s Julesem interview. Tou dobou byl ještě Jules vcelku zdravý a svěží, pouze kulhal a padalo mu jedno víčko, následek obrny lícního nervu. Jules se mu svěřil se svým smutkem, že nedosáhl dobrého umístění ve francouzské literatuře, že v ní nic neznamená. Dosud nebyl zvolen do Francouzské akademie, poprvé o to usiloval před patnácti lety, ale ani Dumasova podpora mu nepomohla. Od té doby se nový člen volil dvaačtyřicetkrát, z původních členů již všichni zemřeli. Když se jej Sherard zeptal na příjem, řekl, že sice nedostává příliš, nová smlouva mu ale zajistila dost peněz. Ostatně o ty mu ani tolik nejde, raději by chtěl více uznání od svých krajanů. Nechce být jen řemeslným vypravěčem, ale tvůrcem. Nový žánr, který vytvořil, však literární věda a kritika rozhodně nepovažovala za něco na vyšší úrovni.

Jules měl ale mnoho obdivovatelů z řad obyčejných lidí. Mnoho čtenářů ho doslova zahlcovalo dopisy z celého světa. Z těchto tisíců dopisů však vystupují ty od italského studenta Maria Turiella. Dopisoval si s ním pak dlouhou dobu, Turiello se později stane významným profesorem literatury. Jemu Jules napsal, že již dokončil sedmdesátý svazek a chtěl by ještě napsat alespoň dalších třicet, aby dokončil své dílo. Dále mu řekl, že příliš nesleduje, jak se prodávají jeho knihy, ostatně kniha, kterou dopsal, ho již nezajímá. Také nedokázal vybrat ze svých románů ten, který má nejraději. Nejvíce se mu totiž vždy líbí ten, na kterém pracuje.

Jules psal dál, ačkoliv měl v roce 1894 hotové svazky na další tři roky dopředu. Bylo to Plovoucí město, Drama v Livonsku, Vynález zkázy a další. Inspirací k poslednímu je italský vědec a vynálezce výbušniny melinitu, Eugéne Turpin. Když příběh vycházel na pokračování v Hetzelově časopisu, Turpin po čase pochopil, že se jedná o jeho příběh, a podal na Julese žalobu za nactiutrhačství. S pomocí velmi dobrého advokáta, Raymonda Poincarého, Jules naštěstí spor vyhrál, i když měl Turpin v podstatě pravdu.

Julesovo zdraví se neustále zhoršovalo, někdy se cítil zdráv, jindy velmi trpěl. Především jej trápily nohy, téměř necestoval a zůstával doma. Vyhledávali jej však novináři. Kupříkladu na podzim 1894 nás navštívila Marie Bellocová, redaktorka Strand Magazine z Londýna. Jules byl velice skromný, a tak jsem jí raději zdůraznila já, že skoro vše, co ve svých dílech předpověděl, se stalo skutečností. Ukázala jsem jí jeho pracovnu a on jí s nadšením povídal o své práci. S korekturami mu velmi pomáhá bratr Paul, zvláště pokud jde o román z námořnického prostředí, např. Vynález zkázy. Paul v srpnu o tři roky později zemřel. Jules byl příliš nemocný, nemohl tedy ani jet na jeho pohřeb.

V roce 1898 se díky otevřenému dopisu Émila Zoly "Žaluji" dostala do popředí zájmu Dreyfusova aféra. Nastala menší roztržka mezi Julesem a Michelem, neboť Jules Dreyfuse odsoudil, dokonce se stal členem neblahé Ligy francouzské vlasti. Mezi její další členy patřil antisemitský spisovatel Léon Daudet, nacionalista Maurice Barrés či autor Gyp s poněkud rasistickými texty. Liga byla reakcí na hnutí inteligence, např. Zoly, Poincarého, za osvobození důstojníka Dreyfuse. Michel byl naopak horlivým dreyfusovcem. Jules však byl brzy aférou znechucen a odmítal se o ní bavit, svůj názor nechce říct ani svému italskému dopisovateli Turiellovi.

Následující rok se v Hetzelově časopisu začal objevovat na pokračování Julesův nejkomplikovanější román, Závěť výstředníkova. Děj začíná úmrtím milionáře z Chicaga, jeho dědictví dostane ten, kdo vyhraje podivnou hru. Jejím polem je území Spojených států a šest vybraných hráčů se po něm pohybuje podle hodu kostkou. Jules si koupil nového průvodce po Americe, z něhož získal mnoho informací. V duchu cestoval po Spojených státech se svými hrdiny.

Přelom století neznamenal pro Julese žádnou rychlou změnu, vše jelo ve starých kolejích a pomalu a postupně se začaly objevovat problémy. Jules měl napsáno na několik let dopředu, psal však ze setrvačnosti dál, co mu síly stačily. Jeho zdraví se ale bohužel zhoršovalo. Krom celkové únavy stáří jej začaly trápit oči. Sotva viděl, na obou očích mu začínal zákal. Doktoři mu doporučili operaci, ale ne hned, a tak čekal a s velkými obtížemi psal dál. Právě začal svou devětadevadesátou knihu. Viděl čím dál tím méně, měl závrati z přepracování a opravdu nemohl psát. Jeho duch však byl hnán touhou tvořit, a tak mi svou stou knihu diktoval. O měsíc později ale už zase dokázal psát i číst, ačkoliv mu zákal neodoperovali. Kromě románů si stále dopisoval s Turiellem, který mu nahrazoval Hetzela. Když za námi přijel podruhé pan Sherard, čtrnáct let po své první návštěvě, bylo Julesovo pravé oko již zcela ztraceno, zákal zvítězil. Levým však viděl ještě dost dobře a nechtěl riskovat operaci.

Ještě počátkem roku 1905 se Jules snažil psát dál. V březnu však již skončil, jak je patrné z dopisu Hetzelovi mladšímu. Odeslal mu poslední opravené rukopisy, vymyslel názvy: "Pokud jde o Klondike, titul je Zlatá sopka." Již dříve ukončil všechna svá členství v nejrůznějších společnostech, dostál svým povinnostem a v poklidu skonal 24. března 1905. Nakonec na cukrovku. Oznámení obletělo celý svět. Jules po sobě zanechal mnoho nedokončených spisů, ať již pouhé poznámky či příběhy, které nestihl doopravit, a které měly jít brzy do tisku. O ty se rozpoutal mezi Michelem a Hetzelem ostrý spor, nakonec se ale dohodli a dalších deset let vycházely nové a nové knížky Julesa Verna. Byly sice Michelem upravovány podle otcových poznámek a někdy i podle vlastních nápadů, stále však nesly jméno: Jules Verne.

Použitá literatura:

Jevgenij Brandis, Snílek Jules Verne, Lidové nakladatelství Praha 1981
Herbert R. Lottman, Jules Verne, Brána 1998

Zpět Hledat Domu E-mail Vpřed -