Rozhovor s pracovníkem linky důvěry
To jsou suchá fakta. Abych pochopil více, našel jsem
si adresu jedné linky důvěry a po domluvě
se tam vydal. Ve vcelku frekventované ulici stál starý
dům a v něm jsem si představoval ukrytý
telefon a školeného pracovníka. Sledován
kamerou jsem prošel nenápadnými dveřmi s
velkou cedulí "Linka důvěry". Na konci
ztemnělé chodby dveře a za nimi taková
normální kancelář. Na stole stojí
počítač, na druhém psací stroj a
vedle něj dva telefony a záznamník. V protějším
rohu dvě lůžka a stolek s dalším
telefonem, rychlovarná konvice. A především
vyškolený pracovník, s kterým jsem udělal
následující rozhovor.
- Jak vypadá vaše služba?
-
Přijdu v deset hodin dopoledne, vypnu záznamník, zapnu
počítač, uvařím si kafe a čekám.
Když jsem tu byla poprvé, tak jsem po třech
hodinách, kdy se telefon neozval, dokonce kontrolovala, jestli
funguje. Teď jsem ráda, když nikdo nevolá a
mohu si číst nebo šít šaty. V deset
hodin večer vypnu počítač, zapnu
záznamník, zamknu a odejdu.
- Kolik máte za těch 12 hodin telefonátů a jak
jsou dlouhé?
-
Minimálně 7, spíš víc, průměr je okolo deseti.
Některé trvají hodinu, jiné minutu a čas
od času to někdo hned položí.
-
Jaký musí člověk být, aby byl vhodný
pro tuto práci?
-
Musí být vyrovnaný a nenechat se jen tak vyvést z
míry. Také musí být tolerantní.
-
Kdo zde nejčastěji pracuje?
-
Pro sestry z centra je zde služba povinná, dobrovolníci
bývají nejčastěji postgraduální
studenti.
-
Co je podle vás to hlavní k úspěšnému
vedení rozhovoru?
-
Především navázat s volajícím kontakt, vzbudit důvěru
a zjistit, proč volá. On to totiž nemusí
vědět. Také není špatné používat humor vždy, když se to hodí.
- Jak se o vás lidé dozvědí?
-
Ve Zlatých stránkách je číslo, často sem také volají bývalí
klienti z našeho krizového centra. Navíc na vchodu je cedule
"Linka důvěry", takže čas od času
přijde i někdo přímo zvenku. To je ale
nebezpečné, přijít může
kdokoli, mnoho kolegů se toho bojí.
-
Proč to děláte a co vám tato práce přináší?
-
Jednak jsem místní sestra, ale pracuji zde ráda.
Přináší mi to dobrý pocit z pomoci
ostatním, někdy ale také deprese, když se
mi to nedaří. Stávám se taky citlivější
na pocity ostatních.
