JKotrla - Seminárka

Tuna teorie je méně než gram praxe

Pondělí, 2. listopadu
Dnes jsme byli na schůzce Honzova oddílu. V jenom domě, ve sklepě, měli udělanou útulnou klubovnu. Vřele nás přijali a když se dozvěděli, že si chceme vyzkoušet vymodelovat nádobu z hlíny, hned nám ukázali jak.
Nejdříve se z velkého kvádru uřízne menší kus,který se musí dobře propracovat jako těsto. Pak se zněj uválí váleček tlustý asi jak palec a ten se stočí do placky - budoucího dna. Aby dno neprotékalo, je nutné palcem zamazat škvíry mezi jednotlivými pásy. Potom je postup už stejný, vždy se uválí další váleček, spirálovitě se pokládá na okraj budoucí nádoby a každý váleček (patro) se musí opět, nejlépe palcem, připevnit zamazáním škvíry mezi ním a posledním patrem.
Pokud chceme jiný než válcovitý tvar, měníme délku pokladaného válečku (a tím i průměr nádoby v tom místě). Ucha a veškeré výrůstky, sloužící jako ozdoby, je nutné dobře upevnit: místo na nádobě, kam chceme ucho přilepit namočíme mokrými prsty, stejně tak i plochu, kterou bude ucho na nádobě držet a pevně přitiskneme. Pozor aby jsme tak nepoškodili nádobu. Nakonec všechny spoj a všechny trhliny v něm zamažeme mokrou hlínou. To uděláme i s ostatními prasklinami, které při výrobě vzniknou. Doporučili nám moc nepoužívat vodu, prý nádoba pak na začátku sušení moc praská.
Musím poznamenat, že bez vody nám to moc nešlo, a tak se brzy ukázalo, že měli pravdu. Z toho je vidět, že nadpis platí - tuny znalostí o historii keramiky nám moc nepomohly. Jim nádoby skoro rostly pod rukama a na nich se ukázala správnost nepoužívání vody. Nakonec se nám každému podařilo vyrobit několik menších nádob, které nepopraskaly úplně. Ještě nám poradili, abychom sušili nádoby pomalu, nejdříve v chladnu a teprve později v teple na kamnech, aby nepopraskaly. Honza nás pozval na výpravu, kde chtěl oddíl své výrobky vypálit a my jsme rádi přijali.
Večer jsme se ještě podívali do knih, jak se dnes vyrábí keramika průmyslově. Místo hlíny se používá směs kaolínu, živce a písku, výsledkem je tedy porcelán. Hrnčířovy ruce nahradily automatické míchače a hnětadla, hrnčířský kruh musel ustoupit složitým automatům. Místo jednoho vypálení v ohništi, se moderní keramika vypaluje natřikrát (výpal, glazurový výpal a zapalování dekoru) ve speciálních pecích. To není žádné umění.

Sobota, 7. listopadu
Dnes ránojsme vyrazili s Honzovým oddílem na vypalovací výpravu na chatu jednoho staršího člena. Na oběd jsme dorazili v jednu a odpoledne jsme se pustili do stavby pece.Dozvěděli jsme se, že nejlepší je vypalovat přes noc, takže do večera musí být pec hotová. Nejdříve jsme z cihel vytvořili podklad a z dalších pak stěny. Uvnitř jsme udělali přepážku mezi místem pro oheň a pro vypalovanou keramiku, pak jsme pec přikryli taškami (ne školními). Abychom eliminovali škvíry, nabrali jsme v blízkém potoce dost jílu a celou pec pokryli vrstvou této usazeniny. Ještě jsme stihli si připravit dřevo a začalo se stmívat. Dali jsme nádoby na vyhrazené místo, utěsnili poslední skulinky a zapálili v peci. Mokrý jíl postupně vysychal a pec se rozehřívala. Ale to již bylo moc pozdě a nic jsme neviděli, takže jsme šli spát.

Neděle, 8. listopadu
Hned, jak jsme se vzbudili jsme se šli podívat, jak naše výtvory vypadají po výpalu, a jestli se nám nic nerozbilo. Naštěstí bylo vše v pořádku, jen většina nádob úplně zčernala. Jeden jejich vedoucí říkal, že to je nejspíš od plamenů a použitým dřevem, ale lepší by jsme prý do večera nesehnali. Také nám poradil, abychom je zkusili obrousit anebo potřít octem, četl někde, že to pomáhá. Janek udělal pár fotek pece a vypálených výrobků, já jsem si načrtl plánek pece. Pak si každý vzal, co vyrobil a vydali jsme se na zpáteční cestu.

Další, pro toto téma zajímavý, zápis pochází až z března:

Pátek, 19. března
Včera jsme neměli celý den co dělat a dnes jsem si vzpomněl na naše dobrodružství s keramikou loni na podzim. Navrhl jsem to Jankovi, a ten byl hned pro: "Samozřejmě! Táta před týdnem někde sehnal hrnčířskou hlínu a já jsem na to zase zapomněl. Mohli bychom dnes něco vyrobit a o víkendu to zkusit vypálit." Kostky byly vrženy, a tak jsme celé odpoledne strávili nad hromádkou hlíny, ze které jsme podstatně rychleji, s podstatně menším objemem vody, tvořili podstatně hezčí nádoby. Ješte jsme měli v paměti nedávnou návštěvu Náprstkova muzea se školou, kde nás paní učitelka upozorňovala na keramicku a byla překvapena, že jsem já a Janek toho o ní tolik věděli, a viděli jsme před očima tvary, které nás oba zaujaly. Janek zhotovil trojnožku a já se pokusil o zásobnici pueblanů. Nechali jsme nádoby schnout u Janka a domluvili se na zítřek.

Sobota, 20. března
Tentokrát jsme s nádobami vyrazili na chatu k Jankovi. Dorazili jsme k němu brzo a hned se pustili do stavby. Jankovi poradil jeho strýc, abychom postavili pec menší a kopulovitou, prý lépe drží teplo a rychleji se zahřeje. Asi z deseti cihel jsme tedy vybudovali pec ve tvaru velmi zaoblené krychle. Přepážku jsme neudělali, doufali jsme, že vypálení ve žhavých uhlících bude účinnější a nezačerní nám nádoby. S jílem jsme si dali záležet, nabrali, proseli a na pec jsme ho naplácali tolik, že pec z dálky vypadala jako do země zaražená koule. V dřevníku Janek objevil veliký měch, sotva jsme jej dotáhli k peci. Po svačině jsme zatopili v peci, aby jíl proschl, a vyzkoušeli si, jak lze pec zahřát. Jíl pomalu (později rychleji) schnul, napomohlo tomu i hezké počasí. Než se setmělo, zapálili jsme znova pec a roztopili ji. O hodinu později jsme ji pootevřeli a na žhavé uhlíky položili první nádobu. Než jsme došli pro další, ozvala se ohlušující rána a první výrobek byl tentam. Další dvě nádoby schly déle a doufali jsme, že vydrží. Po desetiminutovém čekání na výbuch, jsme usoudili, že vydržely a přisunuli jsme měch k připravenému otvoru. Ještě jsme půl hodiny do pece hnali vší silou vzduch (i s kyslíkem) a unaveni jsme se odebrali do postele.

Neděle, 21. března
Už v půl osmé jsme se vyběhli podívat, jestli naše nádoby jsou v pořádku. Pec ještě sálala a trojnožka i se zásobnicí slabě hřály. Měli nádhernou oranžovou barvu, jen trojnožka byla uvnitř černá od plamenů, a při zaťukání zvonily - důkaz, že jsou vypálené. Šťastni, že máme dárky, jsme odjeli domů.
Tady končí Jendovy zápisky o dobrodružství s keramikou.