 |
 |
 |
 |
 |
 |
Opravdovou Vernovou prvotinou je básnička, óda na matku, kterou napsal ve svých čtrnácti letech. Velmi brzy však změnil téma, jeho ruku vedla láska. A to poněkud nešťastná, k jeho sestřenici Carolině Tronsonové. Jako děti v podstatě společně vyrůstali a hráli si, trávili spolu celé prázdniny. Později se ale projevilo, že Carolina byla o rok a půl starší, a na svého bratrance se začala dívat poněkud zvysoka. Také otcové dívek v té době požadovali po svých zetích přece jen více, než mohl Verne nabídnout. Když se Caroline roku 1847 vdala ze čtyřicetiletého velkoobchodníka Émila Dezaunaye, zamiloval se do její mladší sestry Hermínie. O ní a pro ni napsal přes třicet básní. Ta se však provdala rok po své starší sestře. Následuje několik podobných a stejně neúspěšných lásek, o kterých se můžete dočíst v jeho dalších básních či dopisech matce.
Napsal také několik nepříliš povedených dramat, o kterých bude řeč později v souvislosti s jeho vztahem s Dumasem. Jeho první próza, nedokončený román Kněz v roce 1839, původně 1835, má sice dobrou atmosféru a skoro strhující a spletitý děj, po stylistické stránce však není vůbec dobrý.Jeho život v té době však nebylo pouze psaní milostných či zklamaných básniček, ale také studium. Jak mu bylo předurčeno a jak si otec přál, odjel na podzim roku 1847 do Paříže zapsat se a složit zkoušku na právnickou fakultu. V té době vládne v Paříži revoluční napětí, předzvěst osmačtyřicátého roku. Trvalo jen několik měsíců, než byla svržena monarchie. 25. února 1848 byla vyhlášena republika, která brzy dostala svého prezidenta, Ludvíka Napoleona. Revoluční nadšení ochablo, přednášky byly obnoveny, a tak Verne musel jet v červenci do Paříže, zapsat se k první řadě zkoušek z práva. Verne nechodil během roku na přednášky, trávil jej v Nantes a práva studoval jaksi dálkově. Tedy převážně z knih v nanteské knihovně a od otce. Zkoušející ale byli přísní, a tak Verne na přednášky rychle začal chodit. Přestože pak dostal nejpřísnější zkoušející, zkoušky zvládl.
Jemu i jeho rodičům však bylo jasné, že pokud má úspěšně práva dostudovat, musí strávit další univerzitní roky v Paříži, aby mohl docházet na místní přednášky. To ale znamenalo větší útraty a otec byl velmi šetrný. Není jisté, kolik synovi dával měsíčně, v každém případě to asi nebylo dost, neboť Verne neměl ani na pořádné jídlo. Od té doby se kvůli svým příjmům s otcem trochu rozkmotřil. Podnájem ani zápisné a vstupné však nebylo vůbec levné a začaly se u něho objevovat střevní potíže, protože si nemohl dovolit pořádné jídlo. Celý svůj pobyt v Paříži zapisoval a následně zdůvodňoval otci svůj rozpočet, a to do nejmenších detailů, od učebních pomůcek přes jednotlivé večeře až po opravu hodinek. Největší problémy však činilo jídlo, neboť na něm záviselo jeho zdraví a budoucnost: "Doporučil jsi mi stravovat se za dva franky denně, to je možné občas ne však vždycky." Do levné restaurace musí ujít velkou dálku - jeden a půl kilometru. "Tam dostanu za dvacet dva sous zdravou stravu, a tu potřebuji."Neovládal se ale a utrácel za literaturu, kupoval díla Shakespeara a některých dalších autorů. S pomocí Francisquea Chateaubourga, rodinného portrétisty, pronikl do společenského života, jeho strýc jej uvedl do literárních salonů a seznámil se ženami, které je vedly. Ačkoliv se ve společnosti aristokratů cítil poněkud cizí, na strýcovo naléhání navazoval do budoucna prospěšné kontakty. Chateaubourgův přítel hrabě de Coral, redaktor časopisu Liberté, slíbil seznámit Verneho s Victorem Hugem. To se po několika odkladech skutečně podařilo, ale na večírku ve společnosti více lidí, takže se Hugo Vernovi příliš nevěnoval. Ten však potřeboval nějakého patrona, který by mu pomohl a poradil. Nakonec přišel ke slovu opět jeho strýc, zajistil svému synovci pozornost Alexandra Dumase. Pozval Verna na první představení své hry Mládí mušketýrů, seděli spolu v jedné lóži. Byl to určitě neuvěřitelný zážitek. Verne tedy rychle dokončil dvě svá historická dramata: Prachové spiknutí, někdy také Spiknutí v prachárně a Drama z doby regenství a předložil Dumasovi. Ten obě posoudil jako nevhodná, první kvůli cenzuře a druhé kvůli nedodělané scéně.
Neví se, jaký byl přesně vztah mezi začínajícím autorem a velikánem na vrcholu své slávy, je však jisté, že Verne měl velmi dobrý vztah s Dumasovým synem. Byl o čtyři roky starší a velmi schopný. Na literární pole se uvedl roku 1848 románem Dáma s kameliemi a stal se slavným přes noc. Spíše než jeho otec se ujal mladého Verna a vedl ho dobrou cestou. Pomohl mu s jeho první hrou, Zlomená stébla, ač nikdy nebyl uveden jako její autor. Tato jednoaktová komedie byla poprvé hrána 12. června 1850. Vydržela dvanáct repríz a vynesla Vernovi patnáct franků, které akorát pokryly výrobní náklady. Dumas otec ji vydal tiskem a 7. listopadu byla uvedena v divadle v Nantes.Vernův zájem o divadlo a pařížskou smetánku jeho otec zpočátku těžko chápal. Dokonce výrazně zmenšil neposlušnému synkovi příjem, aby se začal více věnovat studiu práv. Samozřejmě bez valného úspěchu. Verne se však zvládal věnovat literatuře a zároveň alespoň trochu studovat, i když mu bylo jasné, že jeho kariéra nebude právnická. Když ale měl vcelku slušný úspěch, byl na něj otec velmi hrdý. Navíc ho žádal, aby mu syn poslal jeden výtisk, aby si mohl jeho hru přečíst. Verne neměl nakonec problémy s dostudováním práv, v dopise z 22. ledna píše otci: "Mluvíš, drahý tatínku, o mém diplomu, ale ten už dávno mám, zbývá jen složit přísahu, což je záležitost 50 franků." S tou však nepospíchal, věděl, že s ní skončí příjmy od rodičů. Otec jej ale chtěl vidět ve své advokátní kanceláři v Nantes, což Verne rozhodně odmítal, plně důvěřoval ve svůj úspěch na literárním poli. Definitivně se tedy rozhodl pro literaturu a ve svých dopisech nenechal otce na pochybách.
Nejdříve vytvářel se svým přítelem Aristidem Hignardem, skvělým hudebníkem, jednu divadelní hru za druhou, málokdy ale větší kvality. To však peníze příliš nevynášelo, a tak současně pracoval jako písař v Guillemardově notářství, čtrnáct hodin denně za 50 franků měsíčně. Psát nepřestal, věnoval mu celé noci. Výrazně si tak zhoršil své zdraví, uhnal si nevyléčitelnou gastritidu. Ke svému štěstí se však setkával s Pitre-Chevalierem a začal s ním spolupracovat v časopisu Musée des familles. Umožnilo mu to opustit náročnou práci notáře a realizovat se stylem, který je blízký tomu, co bude později uznáno za typicky vernovské. Články v časopise měly být seriózní a vycházet z vědeckých výzkumů.
V tomto období, které by se dalo stručně charakterizovat jako "z právníka básníkem, z básníka spisovatelem", se Verne snažil najít svou roli, své budoucí poslání. Jako skoro každý člověk v tom věku přemýšel o obecných otázkách, polemizoval o náboženství se svým otcem, horlivým katolíkem. Z poslušného dítěte, které se podřizuje přáním rodičů, se postupně stával víceméně samostatným člověkem, který si budoval své vlastní názory na své okolí, na to, co by chtěl v budoucnosti dělat a dokázat. Přemýšlel i o obecných věcech jako je svět, Bůh atp. Měl sice problémy s navázáním delšího vztahu, za to však mohla doba, která přála více finančně zajištěným mužům ve středních letech. Možná právě proto se mu nedařilo soustředit se a získat si motivaci pro studium práv a raději věnoval svou energii psaní básní, ve kterých mohl plně ventilovat své emoce. To později vedlo k Vernovu odklonu od otcových ideálů jeho právnické kariéry a k jeho zájmu o literaturu. Koneckonců Vernův otec psal také v mládí verše a v jejich rodu pak bylo zvykem předčítat je v rodinném kruhu.Jeho hlavním problémem byly tedy rozdílné názory s otcem, kterému trvalo dlouhou dobu, než synovo rozhodnutí pochopil a přijal. Do té doby to znamenalo závislost na nevelkém příjmu od rodičů, kteří mu příliš nedůvěřovali, neměli pochopení pro jeho literární nadšení, netušili, proč jejich syn navštěvuje různé salony. Pečlivost vyúčtování každé položky se pak projeví v Vernově chování ke svému vlastnímu synu Michelovi. Aby měl na vše, co potřeboval, začal šetřit tam, kde to bylo nejméně vhodné. Doslova dal přednost literatuře před zdravím, určitě by měl na dobré jídlo, kdyby netrávil tolik času literaturou a neutrácel za ni. Tak si zajistil celoživotní problémy s trávicí soustavou, od gastritidy až po náhlé záchvaty koliky. Člověk nenadšený literaturou by se začal více věnovat studiu, šetřil by se a po vystudování by si našel práci jako advokát. Verne se však snažil svou zoufalou finanční situaci řešit literaturou, z básníka se stal víceméně řemeslný dramatik. Měl neuvěřitelné množství energie a elánu, neboť i když některá jeho hra neměla úspěch, s chutí se pustil do další.
|
|
|
|
|
|