 |
 |
 |
 |
 |
 |
Otec velmi málo cestoval do vzdálenějších krajů, Ameriku ale navštívil. Když skupinka nadšenců chtěla dostat obrovskou loď Great Eastern na Světovou výstavu v Americe, musela ji tam nejdříve přivézt z Evropy. Přitom se rozhodli na tom vydělat a přepravili na ní mnoho lidí do Ameriky. Můj otec a strýc Paul byli mezi nimi a strávili na Novém kontinentě týden 9. až 16. dubna roku 1867.
V Crotoy jsme bydleli blízko moře a otec na ně velmi často vyplouval v pronajatých či vypůjčených člunech. To mu ale brzy přestalo stačit a během jara a léta roku 1868 si nechal postavit vlastní člun o výtlaku dvanácti tun. Pojmenoval ho nejspíše po mně, Saint-Michel, i když nevím proč, asi mě měl i přes mé zlobení velmi rád. Od té doby trávil na moři hodně času, dokonce tam i psal své knihy, jeho nakladatel Hetzel tím nebyl nijak nadšen, bál se o svého nejlepšího autora.Byl jsem i dále problematické dítě, skoro stále nemocné. Když mi bylo sedm a půl roku, bydleli jsme tehdy střídavě v Nantes a v Paříži, neustále mi stoupala teplota a rodiče nevěděli, co se mnou. Nakonec mě otec odvezl zpět do Crotoy. Tam bylo spousta dětí a přestože jsem nebyl pořád ještě úplně zdravý a nebylo mi ani osm let, místní obyvatelé mě přezdívali "postrach Crotoy". Přímořské prostředí mi sice prospívalo, můj stav se ale zlepšoval příliš pomalu, takže otec pracoval dalších asi pět měsíců v Crotoy. Vánoce jsme strávili v Amiensu, u rodičů mé matky. Minulé jsme byli v Nantes a příští zase budeme, záměrně jsme střídali obě rodiny.
To se ale zanedlouho změnilo. V listopadu roku 1871 odjel otec do Nantes, protože můj dědeček, kterému bylo tehdy sedmdesát dva let, umíral. Otec se ním stačil sotva rozloučit. Od té doby jsme bydleli u matčiných rodičů v Amiensu, přímo u železniční trati, v domě číslo 23 na bulváru Guyencourt. Následující rok napsal otec svůj nejprodávanější román, Cestu kolem světa za osmdesát dní. Inspiraci našel v článku pařížského deníku Siecle, který tvrdil, že lze tuto cestu za osmdesát dní stihnout. Navíc otec znal Poeovu novelu Tři neděle v týdnu, ve které se objevuje problematika posunu datumu při cestování kolem Země, tam našel otec nečekané rozuzlení příběhu. Zároveň se rozhodl vytvořit ze své knihy i divadelní hru, trvalo ale dlouho, než našel schopného spoluautora. Nakonec se jím stal A. P. Dennery, známý jako d'Ennery, vyhlášený divadelní génius. Hra byla uvedena až v listopadu 1864 a měla obrovský úspěch, jak u kritiky, tak u diváků, tak úspěch finanční.Ještě předtím, o rok dříve, zažil otec svou první a jedinou cestu balónem. Vznesl se s ním první zářijovou neděli v Amiensu a mohl si tak z výšky prohlédnout své město. Let trval pouhých dvacet čtyři minut, nenastaly žádné větší problémy.
Problémy nastaly později a týkaly se něčeho úplně jiného, a sice mne. Otec mě považoval za naprosto nepovedené dítě, sám se mi ale moc nevěnoval, většinu času přirozeně trávil psaním svých knih. Měl mě sice rád, pojmenoval po mně několik svých kladných hrdinů a dokonce svou loď, ve čtrnácti mě ale poslal do velmi přísného penzionátu v Abbeville. Nějaká náboženská výchova, jakkoli přísná a tvrdá, ale neměla šanci mě změnit. Když to nepomohlo, navštívili jsme ústav pro duševně choré v Passy, u lékaře Antoina Émila Blanchea. Vážně nevím, a vy přece také ne, co jsem tak strašného provedl. Měl jsem sice jisté menší problémy s alkoholem, ale nikdy jsem to nepřeháněl. Nebyl jsem také tak šetrný jako můj otec a děda, dokonce se říká, že jsem byl rozhazovačný. A konečně měl jsem temperamentní a živou povahu, nedokázal jsem být dlouho v klidu. To ale podle mě nemuseli řešit moji rodiče nápravnými zařízeními. Navzájem se respektovali, ale s láskou to příliš nepřeháněli a mně se také moc nevěnovali. Otec psal a matka měla dvě dcery z předchozího manželství. Těm se věnovala více jednak proto, že je měla dřív, a protože to byly dcery.Zde bych chtěl ještě říct, že otec mé menší problémy s penězi dost často zveličoval. V mládí ho totiž jeho šetřivý otec nenechal vůbec utrácet. Nejspíše kvůli tomu si zničil zdraví, neboť neměl na pořádnou a zdravou stravu. Samozřejmě ale měl na jiné věci, například na literaturu. Asi proto byl jako dospělý lakotný, za jeho puntičkářství a paličatost může více jeho prvorozenost.
To, co mi vadí nejvíce, je, že si na mě doslova stěžoval svému nakladateli Hetzelovi, kterému se svěroval se vším, co ho trápilo, tedy i s svými problémy se mnou. Ve svých dopisech o mně říká:"Jeho domýšlivost je neudolatelná, má absolutní nedostatek úcty ke všemu, co je úcty hodno, je hluchý ke vše připomínkám." Z toho je patrné, že neměl ponětí o chování a výchově dětí, tak jako já se dneska chová více či méně každý. Tak nevěřil, že bych se mohl změnit k jeho ideálům, že mi ani neřekl, jak hodlá situaci řešit. Samozřejmě to ale sdělil Hetzelovi. Rozhodl se, že mě v případě dalších problémů prostě posadí na nějaký čas na loď. Před tím ale vyzkoušel ještě něco jiného.Pro neustálou nervozitu a charakterové potíže mě poslali na osm měsíců do Mettray. To byla v podstatě zemědělská trestanecká osada pro mladé vyšetřovance. Pobyt tam mi ale vůbec nepomohl, už jsem se málem chystal spáchat z toho strašného prostředí sebevraždu. Naštěstí ředitel toho zařízení pochopil, že pro mě nemůže nic dobrého udělat, a řekl to mým rodičům. Ti mě vzali do Nantes, protože matce nebylo nejlépe a otec pronajal dům číslo 1 v ulici de Suffren. Bylo to podstatně příjemnější prostředí, i když celá rodina se postavila za otce proti mně. Přitom mi vytýkali pouze marnotratnost a že neznám cenu peněz. To, že si otec koupil novou jachtu za sto tisíc, nikomu jako marnotratnost nepřipadalo.
Matka měla zdravotní potíže, což otce znervózňovalo, navíc byl nešťastný z mého chování. Nakonec se rozhodl uspořádat velkolepý maškarní ples. Datum stanovili na velikonoční pondělí 2. dubna, odeslali sedm set pozvánek, přes polovinu lidí přijalo. Otec na ples vydal čtyři tisíce franků, ale stálo to za to. Většina hostů se převlékla za postavy otcových knih, což zajistilo bálu absolutní výjimečnost. Matka byla ale bohužel nemocná a ačkoliv se potom vcelku rychle uzdravila, nemohla se plesu zúčastnit. Byla ale pak zvána na všechny večírky v Amiensu a okolí.Nakonec se otec rozhodl mě dát na loď bez vážnějšího důvodu. V půli ledna 1878 jsme jeli do Bordeaux, kde jsem byl zapsán jako kormidelnický kadet na trojstěžník mířící do Kalkaty. Při odjezdu se mnou byl jen otec a strýc Paul. Cesta na lodi bylo něco nového, co jsem ještě nezažil a docela jsem se na to těšil. Probíhala podstatně příjemněji než třeba pobyt v Mettray. Několikrát jsem rodičům během plavby napsal, abych jim sdělil, že co si o mém nuceném výletu myslím. Pochopil jsem, že jsem si ho ale zasloužil sám, i když bych v tu chvíli rád dokázal, že si už plně zasloužím svobodu. Cesta po moři mě přestala bavit, nevěděl jsem, jak by mi ještě mohla pomoci, jestli by nebylo lepší žít na pevnině a učit se. Pak jsem ale měl smůlu a všechno se zvrtlo. Během sporu s druhým důstojníkem jsem dostal záchvat vzteku a udeřil ho. Kapitán to bral jako vzpouru a můj otec mu to musel složitě vysvětlovat. Samozřejmě se postavil na stranu důstojníka, ale dal důraz na to, že nejsem za své činy, zvlášť při záchvatu, odpovědný. Po osmnácti měsících jsme se konečně vrátili do Francie a já jsem zase viděl svou rodinu.
Naše vztahy se trochu zlepšily a začal jsem chodit na střední školu. Stále mi ale vytýkali rozhazovačnost a moji profesoři zase říkali, že nepracuji, jde mi jen o peníze a mám dluhy. Navíc jsem potkal zpěvačku Thérése, která byla ve společnosti hrající tu sezónu v amienském divadle. Protože jsem se s otcem nemohl na ničem dohodnout, odjel jsem po skončení sezony s Thérésiným souborem. Vzali jsme se, ale ona musela jako profesionální zpěvačka příliš cestovat, a to se mi nelíbilo. Po třech letech jsme se tedy rozešli.Potkal jsem pak měšťanskou dívku, Jeanne Reboulovou, talentovanou pianistku, které bylo tehdy šestnáct let. Odjeli jsme spolu do Paříže s veškerým mým majetkem. Začal jsem nový život. Podle mé rodiny jsem se vrhal bezhlavě do beznadějných podniků, ale já jsem se prostě jen snažil nějak vydělat peníze. Často jsem se dostal do dluhů, ale z nich mi naštěstí otec vždy pomohl. Kvůli jednomu mému neúspěchu nejspíše prodal v roce 1886 i svou poslední a nejlepší jachtu. Ten samý rok se ale otci stala velmi nepříjemná věc, byl za tmy napaden a postřelen do levé nohy svým synovcem Gastonem, který byl za tento čin téměř doživotně umístěn v blázinci. Měl jsem o něho starost, léčil se velmi pomalu, první týdny jsem strávil u jeho lože. Konečně jsme se trochu usmířili. Zaskočila nás však zpráva o smrti otcova vydavatele Hetzela, který skonal 17. března.
V roce 1888 jsme se vzali s Jeanne, v tu dobu ji poznal i otec a velice si ji zamiloval. S jeho pomocí mi otiskli několik textů v časopise Le Figaro. Také jsem pomáhal otci s jeho aktivitami v oblasti politiky, dělal jsem mu tajemníka. Moje finanční situace ale stále není příliš dobrá, ostatně roku 1892 se mi narodil třetí syn. Stále se snažím najít pro sebe nějaké vhodné uplatnění, např. pracuji na organizaci Světové výstavy v roce 1900. Nakonec ale stejně zdědím povolání po otci. Krom několika vlastních kratších děl za jeho života budu nucen přepracovat a připravit k vydání vše, co on nestihne. |
|
|
|
|
|